Šufl

Rychlík Vysočina uháněl lesem. Seděla jsem v kupé, které náramně připomínalo vnitřek vlaků ŽSR. Občas jsem vyhlédla z okna, ale hlavní náplň cesty tvořilo čtení. Začala jsem číst krátce po poledni v Prostějově, potom následovala hodina a půl čekání v Brně a nyní mám už polovinu detektivky přečtenou. 

Sbírka kostí od Kathy Reichs, producentky Sběratelů kostí. Dřív mě hodně bavily detektivky z církevního prostředí, ale od doby, co v nich žiju, je nemůžu ani vystát. Pak zde máme i teologickou fanfikci, často nesoucí názvy obsahující slova typu: Třináctý apoštol, svatý grál, exorcismy, Ježíšovy manželky, Jidášovo evangelium... Po jednom semestru na teologii vás začne štvát fatální nevzdělanost autorů. (Po prvním semestru na teologii jste ve vlastních očích hodni titulu Doctor of the Church) Přitom by to mohly být opravdu kvalitní, pikantní fanfikce, kdyby aspoň uváděly další dobové zdroje etc. Proto čtu radši román o soudní atropoložce, protože v této oblasti si nechám nakecat cokoliv :-) 

Vlak zpomalil. Jako první moji pozornost upoutaly děti hrající si na vedlejší koleji. "Cože ? To je tam jako nechají takhle řádit ? Kde to jsme ? Herodesovo ?" Jako malí jsme si též hrávali na kolejích, ale ne hlavního tahu Praha-Brno, kde se jezdí … prostě rychle. Následoval pokus o otevření okna, že na ně zavolám ať mažou ztama, ale okno bylo zavřené nějak nakřivo a nebylo možné jej lidskou silou otevřít. 

Po několika minutách vlak zastavil. Již v onom městě: Havlbrod (zní to vikingsky.) 

Na nádraží mě čekala milá sestra z rady starších. Její první otázka zněla "Jíte maso ?" 
Většinou jím v Matce měst maso jednou týdně, ale na venkově se tohoto pravidla rozhodně nedržím. Pro spoustu lidí je konzumace masa důležitým jednotícím prvkem. Též se doma v létě scházíme u grilovaček, v zimě pečeme kachny, pořádáme zabíjačky atd. Nejíst maso znamená nekouřit dýmku míru.
"Ano, jím." 
"Uf. To jsem tak ráda. Kdybyste byla vegetariánka, odvezu vás zpátky na nádraží. Předchozí duchovní, které jsme tu měli, nejedli maso. Přijmete pozvání na moji narozeninovou oslavu ?" 

S radostí jsem jej přijala. Místo na faru jsme jely k ní, kde mi byla představena celá rodina včetně na zahradě řádících, sliz z vody a křídy vyrábějících prvokomunikantů. 

Po příjemné návštěvě mě paní z rady starších odvezla na faru. 

Starý dům, starší než sbor a starší než CČSH. (Vlastně kousek od úplně nejstaršího domu na Vysočině, jak mi bylo řečeno) Jeho zdi zdobí reliéfy Husa, Jeronýma, Jana Žižky.. "Tady je koupelna, akorát dnes nepoteče teplá voda... tady je pokoj pro hosty a tady kaple. Do sklepa ani nechoďte jsou tam myši." 

Rozloučily jsme se. Věci k neděli už jsem měla nachystané, takže přišel čas na průzkum města. Všechno je tu do kopce jako na Vinohradech, ale ne jako v Liberci. Některé názvy čtvrtí se shodují s pražskými.Katolický kostel má pozoruhodné biblické úzké dveře do věže a obchod u Hejkalů otevírá i v neděli. (nebýt tohoto hříchu, byla bych bez snídaně. Neděle pro člověka.) Husův sbor má monumentální vchod z náměstí do kolumbária. Živí na bohošky vchází zadem. 

Vedle husitské fary stojí pivovar. Nemuseli byste ho v sobotu večer ani vidět. Zvuková stopa byla značná. Celou noc mi někdo zpíval pod okny (ne, nebyl to Romeo s loutnou, spíš banda opilých Tybaltů). Příště se k nim (evangelizačně a v čase střízlivosti) přidám, ale dnes se již potřebuji schoulit do Boží náruče. Čeká mě spousta nových, nevyzpytatelných věcí. 

Dej nám Bože pokojnou noc 
a posiluj nás, zív ať vytrváme v dobrém 
až do konce.