Bývala jsem členkou většího církevního společenství, které mělo všechno: Kněze, kapelu, miliardu letáčků s modlitbami válících se všude po kostele, bohoslužby každý den, náboženství pro děti, společenství mládeže, společenství žen, společenství jiných žen, které se nebavily s těmi ostatními ženami, klub důchodců, a důchodce, kteří neměli čas ve stejnou dobu jako ti první důchodci, takže se scházeli jindy... 
Nebyl problém dát dohromady divadelní představení, pouť, přednášku, koncert. Zdrojů byl dostatek a všichni čerpali benefity pramenící ze členství v této velké moravské farnosti.  
Většinu laiků, kteří jen chodili na slavné bohoslužby, kulturní akce a modlitební setkání (tzv. "se vezli") nenapadlo se ani na vteřinu zamyslet nad tím, že křesťanství může mít jinou podobu než neustálé sycení se z práce druhých, přebývání ve spirituálním blahobytu a nekritickém přijímání názorů církevních autorit. Podobu zcela osobní - přesně tu o které mluví Ježíš. Podobu malého pokojíku naplněného modlitbou. Také však podobu vnitřního zápasu. Zápasu o novou identitu, který kdysi vedl Jákob u Jaboku. 

Podívejme se nyní na většinu sborů CČSH. Situace v nich se absolutně liší od atmosféry popsané v prvním odstavci. V malé a ve světě jedinečné církvi jako je ta naše totiž platí, že co si neuděláme, to nemáme. První křesťané na tom nebyli o nic líp. My nečerpáme z nějakého nadnárodního církevního celku, ani z dřiny nadšených misijních skupinek. My čerpáme z Boží štědrosti, vlastního úsilí, podpory sympatizantů a práce našich předků.
Možná jsem to napsala příliš neuchopitelně. Ano, všichni lidé na světě čerpají z Boží štědrosti, to je základ, jinak by člověk nemohl ani dýchat, ale pokud se váš sbor o 5 členech cítí odříznut od živého Těla Kristova, je nejvyšší čas klást si otázky typu: Jaký se mnou má Bůh záměr ? Co můžu udělat pro své spolubratry i pro lidi z celého města ? Neprokazuji svým bližním antislužbu neustálým stěžováním si ? Jak vypadá náš duchovní život v obci ?  Nejsem právě já povolaný/povolaná ke službě hlásání radostné zvěsti ? Baví mě deskovky a filmy, mohl/ mohla bych na faře otevřít kroužek a seznámit se s novými lidmi skrze naši společnou zálibu...  Zkrátka uvědomovat si vlastní obdarování, která by se ve velkém celku nikdy neprojevila.
 

Image result for vyrobit budku



Zdá-li se nám naše církev příliš malá, něco je špatně. Je na čase posunout její hranice. Církev už dávno nejsou tzv. platiči příspěvku a chodiči na bohoslužby. Církev jsou všichni, kteří se ptají po Bohu. Kteří touží a hledají přijímající společenství. Když dojíždím sloužit na Vysočinu, má služba začíná už ve vlaku. Stačí vytáhnout Bibli nebo učebnici hebrejštiny a kupé nezůstane klidné. Lidé jsou zvědaví, zajímá je spousta důležitých věcí, na které se nemají koho zeptat. Naposledy jsme se ve vlaku modlily s jednou turistkou a její kamarádkou za jejího nemocného manžela. Od té doby jsem je neviděla a dost možná už ani nikdy neuvidím, přesto jsme vytvořily církev. Církev, která se modlí za své nemocné. Lidé kolem nás chtějí sdílet duchovní intimitu a nebýt ihned odsuzováni, ani zavazováni ke členství v NO. Kde jinde jim poskytnout tuto možnost, než v uvědomělém církevním společenství žitém 24 hodin denně 7 dní v týdnu nezávisle na pořadu bohoslužeb nebo barvě jednorožce. 
...  

Doba, kdy věřící jen stáli s nataženou rukou a přijímali veškerou aktivitu "jiných lidí" ve sboru jako samozřejmost je naštěstí pryč.  Přichází čas, kdy se každý námořník, i ten nejmenší, musí chopit vesla. Chybí vám v obci setkávání generací ? Použijte telefon a pozvěte přátele sami za sebe, farář má své práce dost.  Všimli jste si, že někdo už delší dobu nepřišel na bohoslužby ? Zeptejte se ho, jestli je v pořádku. Ne zištně jako sektáři, neboť vám chybí na úklid kostela, ale s láskou a všímavostí jako křesťané, protože o něj jevíte sourozeneckou starost.  

Pak máme i sbory, ve kterých se nedá dělat vůbec nic. Věřící v obci mohou být akční a vymysleli už tisíce nápadů, ale žádné se v okolí neujaly. Komunitu obchází vyhoření. Je třeba naslouchat tlukotu srdce místa. Jinak tepe předměstí, jinak vesnice, jinak velkoměsto. Čím žijí sousedé v mém okolí ? Jak snáší, že Novák zavřel jedinou hospodu ve vsi kvůli EET ? nebo Jak zvládají anonymitu velkého sídliště ? Jsem-li aktivní člen obce, nenabídnu svůj vlastní byt k setkávání, když je fara kdesi daleko v centru města nebo v přespolní dědině ? Stále však platí, že nejprve je třeba budovat vztahy a zbožnost uvnitř sboru. Milovat a touto láskou relativně sjednocovat uprostřed společenství je hlavní úkol postpostmoderních duchovních. Nemůžeme si dovolit jednat jako středověcí oltářníci ani jako prostí udíleči svátostí a učitelé 19. století. Musíme vždycky napůl zůstat v srdci laiky a dělat vše proto, abychom pochopili životní styl věřících i "pohanů". Proč u nás lidi nechodí do kostela ? A občas si i přes provozní slepotu či pýchu připustit, že naše kázání se opravdu mohou zdát někomu nesnesitelně nudná, liturgie dlouhá, společenství rozhádané a že sbor nikdy neomládne, neudělá-li bolestné ústupky ze "starých zvyklostí".   

Žijeme v úžasné době přelomu (to slovo užívám záměrně). Poznáváme nové, do této doby skryté tváře evangelia. Nechat ho zavřené v zaprášené knížce prázdného kostela by byl náš neodpustitelný hřích.  
Tradiční církev už netáhne, národní struna je rozladěná. Místo československých vlajek budeme patrně muset vztyčit Kristovu korouhev. Ne jako prázdný modlářský symbol - přesně proti této zbožnosti obrácené naruby (zevnitř ven a zvenku dovnitř) statečně vystupovali otcové zakladatelé - ale jako náš autentický životní styl.  
Nemůžeme v tomto čase milosti sedět s rukama v klíně a očekávat duchovní obrodu národa, nebo druhý příchod Kristův. 
Musíme začít všichni, kterým na církvi aspoň trochu záleží, pracovat na vinici i přes nepřízeň počasí, aby úroda, kterou nám Pán svěřil, nepřišla vniveč. Zasypávat propasti. Propasti mezi námi jako jednotlivci a Kristem, mezi sebou navzájem ve sboru, mezi sborem a lidmi z našeho města, mezi laiky a klérem, mezi diecézemi, mezi církví a světovou ekumenou.  
Ono se to neudělá samo. Bůh nám žehná, daroval nám úplně všechno co potřebujeme = sám sebe, nabízí spolupráci na svém dějinném díle, ale neobejde se bez naší podané ruky. Bez našeho skutečně osobního, ne pouze oficiálního institucionálního nedělního Tak staň se. Láska si žádá lásku, s ničím jiným není kompatibilní. 

Ke 100 letům bych své milené duchovní rodině víc než slávu polní trávu přála vzájemné naslouchání, odpouštění, pochopení, uchování si historické paměti a chuť žít společně přes všechny rozdíly. Chuť zodpovědně být, jednat a smýšlet jako malá lidová církev s velkým srdcem. Hlavně se nebát nacházet a pěstovat na úrovni rodin a sborů svá vlastní obdarování do nového století. Teď teprve začíná to nejzajímavější.