Čím oslavit výročí CČSH ? Mysteriózní detektivkou. 

 

V této kapitole zatím nikdo neumře (kromě vašich naději na kvalitní román) . Další dodám až to bude možné (třeba bude výjimečně fungovat počítač, vzpomenu si atd.)


Kapitola I. Úchvatný předmět


„Úchvatný předmět“ pomyslel si podsaditý muž s barevnými obroučkami. Bylo krátce po poledni a zvenčí se do pracovny draly zvědavé paprsky slunce. Na stěnách visely tmavé obrazy s idealizovanými výjevy z husitských dějin. Muž seděl u masivního pracovního stolu zády k vysokým oknům a zaujatě hleděl na obrazovku notebooku. Ozvalo se jemné poklepání na dveře. 
„Vstupte.“ Pohotově zavolal směrem ke vchodu. Ve dveřích se objevila mladá dáma v dlouhém šedém svetru. „Půjdete s námi dnes na oběd ?“ 
„Rád se přidám, ale běžte napřed. Ještě musím něco vyřídit.“ Ani na vteřinu nevěnoval pozornost své kolegyni a stále civěl na obrazovku. Střídavě do středu obrazovky a na její spodní pravý okraj. Čekal, až se objeví kýžený čas 12:15.

--- 

V jiné části Prahy u vjezdu na hřbitov netrpělivě přešlapoval zaměstnanec Správy pražských hřbitovů ve světlemodrých montérkách a tlusté oranžové mikině. Mnul si ruce vlezlou zimou. „Tak kde sakra jsou ?“ 
„Hele, správče, pojď na chvíli za náma. Nedáš si čaj ?“ Volala na něj starostlivá známá z blízkého květinářství. 
„Nechci… Báby sem chodí už od rána. Všechny jsem dneska musel poslat pryč.“ 
„Neblbni, kvůli takový kravině ?“ 
„Kravině ? Zmizel nám celý arzenál, jak teď máme pracovat ?“ 
„My se vám s Bětkou na ty košťata klidně složíme, žejo.“ Zasmála se jízlivě a zmizela v krámku. 
„Hlídejte si svoje košťata ať máte na čem lítat.“ Zavolal za ní a pomyslel si: Čarodějnice jedny.
V tom mezi stromy spatřil mihotající se modré světlo. Přibližovalo se uspokojivou rychlostí a správce v předtuše pozdravu sundal z pravé ruky pletenou rukavici. 
Policejní auto zastavilo vedle květinářství. 
„Neee ! Tady ne ! Odeženete nám zákazníky !“ Vyběhla jiná, mnohem silnější květinářka.  Řidič vyvrátil oči v sloup a přeparkoval na druhou stranu příjezdové cesty. 
Květinářky a jedna potenciální zákaznice příjezd z dlouhé chvíle pozorovaly. „Měšťáci. Když nám tady před pár týdny někdo rozkopal náhrobek, přišli pěšky, teďka už se vozej.“ 

Správce s dvěma uniformovanými sluhy zákona kráčel alejí. 
„Kdy se to stalo ?“ 
„Co já vím, asi v noci. Prostě kluci přišli ráno na šest do práce a volali mi, že někdo přestřihnul zámek a dostal se dovnitř. Řekl jsem jim, ať počkaj než přijedu, že to vyřeším.“ 
„Proč nevolali policii ?“ 
„Heleďte, náš sklad kromě Správy pražských hřbitovů používají i oranžový vesty. Mají tady smetáky, lopaty, kolečka, křovinořez… teda měli… a objekt mám na starosti já, ne oni. Nechtěl jsem je zdržovat od práce… Museli totiž kvůli krádeži jet pro nářadí do většího skladu v Nuslích.“ 
Došli k malé jednoduché stavbě, která původně sloužila jako kaple. Zámek na mřížích byl opravdu přestřižený velkými kleštěmi. Policistka otevřela dveře a překvapeně pozvedla obočí. Její kolega také nevěřícně zíral. 
Správce si všiml jejich překvapení a jako by se ho snažil rozmluvit, prohlásil. 
„Jo, taky mi to přijde zatraceně divný.“ 

---- 

12:15. Ředitel muzea je již zpátky z oběda. Chlapík v polstrovaném křesle kanceláře poskočil radostí a vzrušením. Uvědomil si svou bláznivou rozechvělost, zavřel oči a uvolněně polkl. Nemohu mu zavolat nyní, pomyslí si, že jsem příliš dochvilný, počkám ještě pár minut. Modré oči zabrousily pohledem na romantický výjev bitvy u Ústí nad Labem. Jsem v úřadu už půl roku, a ještě pořád jsem tyhle malby nevyhodil, ač jsem si jako sekretář bývalého patriarchy Loníčka přísahal, že pokud ho někdy v úřadu vystřídám, všechny tyhle nesmysly budou muset do archivu.
Lukáš Vít Novotný, současný patriarcha Církve československé husitské. Kdysi plachý mladík spolužáky na učňáku přezdívaný uchoplesk, později tajný student katolické teologie a seminarista, po jistém excesu s dámou zaměstnanec Československých drah a manžel, po roce 89 student teologie, tentokráte husitské a následně oblíbený husitský farář v Rakovníku a vzorný otec tří nevzorných dětí, který občas napíše nějaký teologický článek nebo knihu. Právě psaní, ve kterém se zrcadlilo jeho originální myšlení upoutalo bývalého patriarchu dr. Vlastislava Loníčka a Novotný se stal součástí naukového odboru CČSH, byl také charismatem neodbytnosti dr. Loníčka přesvědčen, aby se vrátil na akademickou půdu, pokračoval studiem doktorátu a posledních několik let před uvedením do úřadu nového patriarchy vyučoval systematickou teologii na Husitské teologické fakultě Univerzity Karlovy. 
Ústředním tématem Novotného života byl Bůh. Nikdy ani na vteřinu nezapochyboval, že Bůh skutečně existuje a zjevil se v Ježíši Kristu. Krize přicházely a odcházely, obraz a víra se transformovali. Od nekonečného odříkávání růženců s ministranty a panem farářem u Nanebevzetí Panny Marie v rodné vesnici, přes odchod ze semináře a sňatek s agnostičkou Libuší, po setkání s modernismem a zapsáním do CČSH. 
Objevování Boha pro něj bylo jako kráčet po lávce vysoko nad mraky. Tam, kde lávka tradičním teologům končí, se jej zmocňovala touha učinit alespoň poslední krok dopředu. Odrazil se do prázdnoty a zjistil, že cesta nějakou zázračnou mocí pokračuje a že poznávání Nekonečného je nekonečné. 

Crrrr. Crrrr. Kdesi pod hromadou rukopisů z 19. století zvonil telefon. Hbité ruce po něm pátraly s nasazením, jako ruce záchranáře po oběti laviny. Konečně: „Pavel Komárek, Muzeum hlavního města Prahy,“ 
„Ahoj Pavle, tady Lukáš. Ty víš, proč volám.“ 
„Samozřejmě, chceš mi vnutit ty obrazy z kanceláře.“  Oba telefonující se zasmáli. 
„Ne, mluvili jsme spolu o tom už na konferenci. Naše církev letos slaví 100 let od svého založení a v rámci slavnostní bohoslužby u sv. Mikuláše bychom rádi použili…“ 
„Jo, už vím ! Bílkův kalich. To víš, že na to myslím. Kdy si ho chcete vyzvednout ?“
Novotnému se na tváři vykreslil potěšený úsměv.  Co nejdřív.

…. 

Tři dospělí lidé stáli na prahu odsvěceného prostoru a mlčky na sebe zírali. 
„No, takže, je možné, že malbu zde zanechal pachatel ? Nebo se na zemi nacházela již před vloupáním ?“ Přerušila ticho policistka. 
„Jo, myslím, že je to podpis toho zloděje. Vezměte otisky, nebo pachovou stopu nebo co vlastně potřebujete... A je to kresba.“ 
„Kolik toho zmizelo ?“ 
„To je právě to, co nevím přesně… ale, přibyly támhlety svíčky.“ 
„Prosím ? Snad nářadí evidujete.“ 
„Jo, ale jen to, co máme uloženo v kůlně u východní stěny. Tady mohlo být tak 10 smetáků, možná 5 lopat, dva krumpáče, dvoje kolečka…“ 
„Počkejte, pane správce, vy nevíte, kolik toho pachatel nebo pachatelé ukradli ?“ 

Sotva se správce nadechl, vynořily se za ním dvě známé postavy. Květinářky. 
„Kájo, tak to je hustý !“ říkala hubenější a fotila si interiér bývalé kaple. „To je satanistickej pentagram.“ 

----------------- …………………….. 

 

V depozitáři Muzea hlavního města Prahy bylo nezvykle rušno. Takový povyk brigádnice Marie Deutschová ještě nezažila. Jako myš se připlížila k místu, kde jsou uchovány artefakty k expozici Praha Husova a husitská. 
„Já se na to můžu vysrat !“ Šlehla papíry kurátorka Rábová. „Tohle není normální !“ Marie netoužila po konfrontaci s rozčílenou šéfovou a proto se schovala do vedlejší chodby za velký renesanční štít. 

„Co tady vyvádíš, Léňo ?“ Přiběhl rozrušený kolega. 
„Pavel mě poslal pro ten kalich od Bílka, ale není v trezoru.“ Zoufale odpověděla Rábová. Začali přicházet další zaměstnanci. „Jak není ? Neuložili ho brigádníci jinam ?“ 
„Jinam, jinam ? Kam asi ?“ 
„No, tak je to jedno z nejméně známých děl, které jsme vystavovali… nemyslím si, že by ho někdo záměrně kradl. Prostě tady máte nepořádek.“ 

Mezi zaměstnanci muzea se strhla slovní válka. Marie následující rozhovor poslouchat nepotřebovala a vrátila se do skladu ke své práci. Dopoledne navštěvovala přednášky na univerzitě a odpoledne jí dělaly společnost kameny nedávno vylovené ze dna Vltavy. Jejím pracovištěm byla malá šerá místnost obskládaná číslovanými krabicemi ve starých regálech. Měla za úkol evidovat nové přírůstky do sbírky tohoto pražského muzea. 

----------- 

V útulné dejvické restauraci právě dojídala pětičlenná skupinka zaměstnanců Ústředí CČSH. Patriarchovi Novotnému chvíli trvalo, než je našel, protože obvyklé místo v přízemí bylo obsazené zaměstnanci nedalekého kopírovacího centra. 
„To je dost, že jdete, bratře.“ Uvolnil mu místo kolega Jaroněk odložením kabátu na jinou židli. 
„Dneska mají moje oblíbené borůvkové knedlíky.“ Dodal. Novotnému se zastřel pohled. Borůvkové knedlíky. Přesně ty si dávali se ženou na horské chatě, než se vydali na osudovou cestu zpátky do údolí. 
„Haló ? Co si dáte ?“ 
„Jo, dám si, dám si hovězí vývar.“ 
„Bude to všechno ?“ 
„Ano, děkuji.“ Jaroněk se k patriarchovi naklonil jako by mu chtěl sdělit interní tajemství. Další interní tajemství ? „Tu polívku jsem si tady dával minulý týden, není moc dobrá.“ Uf. 
Náhle mu zazvonil telefon. „Dr. Novotný, prosím ?... Cože ?... Víš co ? Jedu tam… Ne, dobrý… jedu tam.“ Kolegové hleděli na něj a on na ně. „Omlouvám se, musím něco vyřídit.“ Popadl kabát a tak tak minul servírku přinášející teplý vývar. Rozčarovaná dívka nevěděla, kam polévku položit. 
„To je dobré, vývar nám doneste, pán už sice musel jít, ale já to sním za něj.“ Přihlásil se aktivně Jaroněk. 

------------- 


Dopoledne navštívila květinářství jen hrstka lidí. Každý z nich by však měl plné právo si stěžovat na neuvěřitelně nevšímavou obsluhu. Květinářky Alžběta s Karolínou celý den hleděly do mobilu a googlovaly nejobskurnější internetové weby. 
„Je jasný, že tam v noci v kapli dělali satanskej rituál ! Můj mladej poslouchá ten… metal a tuhle hvězdu mají všude na plakátech a cédéčkách.“ 
Do květinářství vstoupil mladý student a rozpačitě se rozhlížel. 
„Hele a co myslíš, že se při takovým rituálu dělá ? Myslíš že tam třeba vyvolávali mrtvý…“ 
Student zaslechl slovo „rituál“ a zbystřil. 
„Mladej, jestli sháníš růži pro holku, tak musíš naproti, my prodáváme hlavně květiny na hroby.“ 
„Potřebuju něco do kostela.“ 
„Něco do kostela ? Jako na oltář ?“ Ujala se studenta Alžběta. „Květinu , nebo třeba svíčky ?“ 
„Vlastně jen květinu. Budeme mít za chvíli na fakultě bohoslužbu a podle liturgických předpisů by měla být na stole jedna živá květina… svíčky máme.“ 
„A jó, vy jste z tý školy tady za rohem, žejo.“ 
„Přesně tak.“ 
„Takže budoucí farář.“ 
„No, to asi úplně ne. Studuju religionistiku.“ Kluk si vybral jedinou nehřbitovně vyhlížející fialku v truhlíku. 
„Prosím vás, mladej pane, my jsme tady obyčejný lidi, co že to studujete ?“ Zašklebila se od pultu Karolína jako kdyby slyšela sprosté slovo. 
„Religionistiku. Religio je latinsky náboženství. Studuju vědu o náboženství.“ 
Ženy k němu vzhlédly jako ke ztělesnění veškeré naděje. 

-------------------------


Tohle je daň za to, že se snažím žít ekologicky. Myslel si patriarcha Novotný, když stál na jezdicích schodech v metru, které zablokovala cestující školka. Spěchal a cesta se mu zdála nekonečná. Prohlížel si plakáty. Jazyková škola, pozvánka do opery, nový knižní bestseller, zájezd do Alp
Tenkrát kdesi nad Semmeringem si se ženou dali borůvkové knedlíky a pokračovali v túře. Bylo na sklonku sezóny, takže trasa nebyla příliš frekventovaná. Za celý den potkali jen několik skupinek turistů. Gruss Gott. Libuše ráda fotila, zůstávala pozadu. Manžel ji každých 20 minut čekal, když delší dobu neslyšel kroky, vyšel jí vstříc. Zastihl ji o pár metrů výš fotit šneka. Krátce poté vznesla návrh: „Co kdybychom vylezli ještě na tuhle vyhlídku ?“ 
„Neblázni, tobě těch 15 kilometrů nestačilo ?“ 
„No tak, budou odtamtud hezké fotky.“ Nechal se přemluvit i když vnitřně cítil, že činí osudové rozhodnutí. 
Ukončete výstup a nástup, dveře se zavírají.
„Šálí mě zrak, nebo nyní všechny moderní hlavy církve jezdí MHD ?“ Zaslechl za sebou Lukáš. Nerad se otočil. Asi metr od něj stála dlouholetá přítelkyně, bývalá vršovická kazatelka Božena. Aktivní tvor, který i přes pokročilý věk nadále sledoval společenské dění a účastnil se aktivit církve. Celou cestu metrem se bavila tím, že hrdě lámala srdce všem gentlemanům, kteří jí nabízeli místo k sezení. Na klopě starobylého kabátu svítil odznáček Sokola. 
„To víš, papamobil je v autoservisu.“ Odpověděl a srdečně si podali ruce. 
„Jakýpak papamobil, husitským hejtmanům náleží jen selské vozy. Jak se ti daří ?“ 
A protož věrný křesťane miluj pravdu, prav pravdu, drž pravdu… tak ne, tentokrát zdvořile lži.

„Dobře.“


-------------------- 
Karolína studentovi podala dotykový mobil značky Huawei v růžovém obalu.  
„Když studuješ náboženství, mohl bys nám říct, co znamená tahle hvězda.“ 
Přimhouřil oči. Fotografie zachycovala bílou kresbu pentagramu střeženého svíčkami. Poznal, že svíčky před zhasnutím hořely minimálně dvě hodiny. Matouš „Maty“ Koska se ve svíčkách posledním rokem vyznal, byl takovým neoficiálním kostelníkem studentského kostela na Vinohradech a spirituálovi Honzovi pomáhal chystat studentské mše. Neměl jasno, jestli Bůh, ve kterého sám věří, je ten křesťanský, ale otevřenost CČSH mu byla blízká. Na Husitské teologické fakultě se poprvé setkal s křesťany, kteří mu nevnucovali svá dogmata. 
„Odkud je ta fotka ?“ 
„Tady, z kaple.“ Ukázala Karolína prstem na hřbitov. 
„Ze hřbitovní kaple ? U nás v Krči ?“ Zajímal se mladík, který ještě před několika vteřinami vládl image netečného šprta. „Hustý“ zašeptal „Poslala byste mi prosím tu fotku ?“ 
Prodavačka souhlasila. Radost Matoušovi zkazila jen zpráva, že kaple je po odchodu policie uklizená a zamčená. 

Matouš se vrátil na fakultu. Musel projít malým parčíkem před funkcionalistickou budovou a zamířit do levého křídla, ve kterém se nachází provizorní školní kaple, která však většinu času slouží jako hudebna pro výuku liturgického zpěvu. Spirituála Honzu napadlo zde jednou týdně konat eucharistickou bohoslužbu, jinak se studenti a zaměstnanci fakulty každý den scházeli k bohoslužbě slova, kterou vždy vedl jeden z nich. 
Matouš posunul stůl do středu místnosti, ze skříně vytáhl ubrus, položil na něj svíčky. Když pokládal svíčky, zahlédl se v zrcadle a musel se zasmát. Co to dělám ? Proč to dělám ? Já, takový bezvěrec. 
Vtom periferně spatřil stín narušitele. Přesně věděl, o koho se jedná. Mnohem radši by potkal čerta než právě tuto osobu.