Šufl

Poslal jsem tě na vinici a ty sis z toho učinila Dionýsovskou slavnost. 

Cítila jsem se hluboce uražena. Člověk se tady dře, jakýpak Dionýsie ? Již delší dobu jsem se necítila dostatečně uznána. Lidé si občas myslí, že studium je jeden dlouhý večírek, práce pro akademický senát formalita a pastorace flákárna při které si nic nepřipravujete, nijak se neškolíte, neboť skrze vás promlouvá a jedná Duch. 

Můj život je spjatý s kostelem a liturgií všeho druhu. V chrámech mi vždycky bylo dobře. Dřív jsem snila, že se ke kostelu nechám zazdít jako poustevnice a budu povoláním oltářník jako Jakoubek ze Stříbra. Pochopení pro můj fanatismus měl pouze kámoš s aspergerem co takhle miloval vlaky. 

Začala jsem si však klást realistickou otázku: Co budu dělat, až se "vrátím z kostela"? Někam, kde už nebudou duchovní výšiny, ale nároky, daně placené tomuto světu. 
Kladla jsem si otázku, zda se nemám už konečně "zařadit". Žít jako normální lidi. Zkrátka zaplatit to "vstupné" do světa narušeného hříchem v němž všichni musíme existovat.
Nebo v lepším případě v duchu zralé spirituality kostel rozšířit na všechno. Učinit si z celého světa svůj kostel...

Tohle bylo mé velké téma zvláště po příchodu do Mater urbium, kdy jsem si uvědomila, že za života jsou nejvíce oslavováni ti duchovní, kteří vykazují spíše hodnoty tohoto světa. Jsou výřeční, sympatičtí, umí lidmi manipulovat, občas trochu sociopati, mají vrozený divadelní talent a plytkost obřadů jim místy prokoukne vážně jen Hospodin... a lidi co je nemají rádi je prostě ignorují a odejdou do jiné farnosti. Tím se odstraní pluralita názorů a tito svatí nešťastníci zemřou v domnění, že jsou dobří duchovní a jejich hříchy jsou jen kosmetická vada, která zůstane ukryta hezky v ložnici, ve skříňce na tvrdý alkohol, na bankovním účtu, na internetu, v hrobě starých, smrdutých a zbytečných farníků, kteří zemřeli bez duchovní péče protože nebyli atraktivní a využitelní pro chod/ image kostela... 

Tohle v církvi uvidí jednou každý aktivní laik / bohoslovec / člen rady starších / akolyta... a poblije se. Promiňte mi, opět začínám být expresivní. Užívám si, že můžu být nechutná a upřímná alespoň zde. Nemluvím o církvi husitské, katolické nebo nevímjaké, mluvím prostě o církvi. 

Toto poznání mě vedlo k zamyšlení, zda stojí za to nést ten zatracenětěžkej kříž. Jestli bych také neměla trochu polevit a přizpůsobit se. Neexistuje z hlediska světa rozdíl mezi duchovním, který žije ctnostně, pravdivě a potvrzuje svá slova svými skutky a duchovním, který umí potěšit srdíčka laxních davů a když není zrovna v záři reflektoru, dělá si co chce jako pohan.  
Zdálo se, že se svět zbláznil.
Viděla jsem, jak poctiví a svatí lidé čelí pomluvám, musejí odcházet a na jejich místa se hrnou populisté s duchovní hloubkou nafukovacího dětského bazénku. 
Kdyby církev zase začala prodávat odpustky a byl to její jediný hřích, přišlo by mi to milionkrát lepší než tento typ systematické zkázy duší (ač těžko říct).

Žije-li kněz v těžkém hříchu, není knězem před Bohem. 
Žije-li král / prezident / premiér v těžkém hříchu, není králem / prezidentem / premiérem před Bohem. Nemusíme je přece poslouchat. Tak proč to tolik lidí dělá ? 

V tomhle seznámení se skutečností se vám stane, že začnete věci zlehčovat a občas podáte ruku druhé straně. Přizpůsobíte se. Nebo existuje ještě jedna varianta. Uvědomíte si, že základní ctnosti, bdělost a lásku v sobě nepěstujete kvůli světu, kvůli lidem kterým budete sloužit, ale jen a pouze kvůli Bohu a vašemu vztahu s ním. Je to vaše soukromá zahrada, kudy se Hospodin prochází. Ráj srdce. Zahrada, ve které je krásně i vám. 

Nejsem dobrá zahradnice. Když jsem v posledních dnech do své vnitřní zahrady nahlédla, uzřela jsem chaos. Plevel, občas nějaká kytka, spousta pomrzlé zeleniny... Otázky, nezkrocená (oou až Evina) touha po vědění, touha být dnes výkonnější než včera. Zjistila jsem, že trpím neopodstatněným pocitem nedostatečnosti kvůli nicnedělání. Pokud neodcházím z bytu v 7 ráno a nevracím se o půlnoci, nejsem nic. 
Prof. Hogenová by mi nejspíš diagnostikovala něco ve smyslu "žena své doby". Psycholog možná workoholismus a náběh na vyhoření ? 
Jenže proč dělám většinu věcí které dělám ? Myslím si, bůhvíjak nepomáhám ostatním, jak se nevzdělávám... a vlastně tím jen těším své ego. 

Jenže co člověku prospěje, získá-li celý svět, ale ztratí svou duši ? (Mk 8,něco. Vím, je to myšleno jinak, tohle je blog, babies, ne kázo.) Duši ve které žije Bůh, který je nesnesitelně opravdový. 

A tak nezbývá nic přijatelnějšího než se nedokonale držet cesty vyznačené Ježíšem. Objevovat vyváženost křesťanské spirituality zakládající se na Písmu svatém. Hledět si Boha, protože skrze něj uvidíme všechno, co vidět máme a učiníme všechno, co učinit máme... Ostatní je jen peklo (libě a korektně : alternativní nebe).