Šufl

Plátno s dětskou kresbou zalila rudá barva a začaly se na ní objevovat kroupy. Tmou zněl prostý ženský zpěv žalmu přerušený imitací střelby. Scéna plná úzkosti byla na světě. 

V hledišti nikdo ani nedutá. Katecheta se zamýšlí nad plzeňskou hladovou bouří 1918 a stavem církve provázané s Rakousko-Uherskou monarchií.
„…ale co když nic neudělám. Co když ponesu zodpovědnost za další generace, které se budou ptát…“ 
Vedle mě sedí spirituál Tomáš a snaží se napjatý okamžik zachytit fotoaparátem. 
Na místě, kde se při studentských bohoslužbách obvykle nachází oltář (od doby, co jsem při studiu v ústředním archivu došla k závěru, že není důvod oltáři v husitském kostele, jenž byl vždy nazýván oltářem, nově říkat stůl Páně, užívám tento termín, než přijde patriarcha nebo zkrátka někdo chytřejší a udělí mi lekci... nebo než se mi začne zase chtít říkat stůl Páně místo oltář... protože je to křesťanštější) stojí hubená postava v tmavém obleku s červenou kravatou. Farský. 
„…proč jste s církví nic neudělali ? Copak to nešlo ?“ Bledá tvář, zamračený výraz, vlasy načesané dozadu. Křesťan, který se rozhoduje pro cestu utrpení, jako podle jeho podání kdysi Kristus, jemuž životní oběť přes veškerou bolest činila radost, neboť věděl, že nebude marná.
O pár minut později se děj divadla odehrává jakože v kulturním domě na Smíchově a na scénu přichází „duch“ starého Jana Žižky s okovanou slepeckou holí. S br. bohoslovcem Járou Abrahámem a sr. Viktorií z religionistiky nad tímto výjevem vybouchneme smíchy. Právě v tuto chvíli zjišťuji, že dokážu mít neslyšný záchvat smíchu. 
Kolega Jára však ne, je umlčen přísnými pohledy kostelních babiček. 

Osmého první. Tak se jmenovala divadelní hra studentského divadelního souboru při Husově sboru na Vinohradech. Následovala po středeční večerní bohoslužbě a zachycovala vznik CČSH. 

„Nevím, co bylo lepší, zda krokodýlek s tiárou ječící "Indisputabile !", nebo slepej Žižka.“ 
„Mě rozsekalo: „Trápil mě Skrbenský“ a jak se ozvalo: „Me Too.“ 
„Miluju náboženskou nekorektnost.“ 
„Já taky… teda pokud zrovna nejde o Mariánský sloup. To se mě pochopitelně hluboce dotýká.“ Poslední výbuch smíchu před vchodem do metra. (to jsme ještě netušili, že následující dny toto téma opět přinesou.) 

Víkend byl ve znamení hebrejštiny (už zase a pořád ještě, těch 6 semestrů se zdá absolutně nekonečných... spaste své hříšné duše, nikdy nelezte na teologii s judaistikou), trinitologie a christologie na zkoušku. Zatímco jsem tiše trpěla u dutých sloves, jako kulisa mi v tátově pracovně (jejíž dominantou je obraz Franze Josefa I.) běžela slavnostní bohoslužba ke 100. výročí CČSH od sv. Mikuláše na Staromáku.