Šufl

...a tak jsme doma slavili Štědrý večer 25. 12. odpoledne. Okna jídelny máme do ulice, takže jsem od kapří polévky zahlédla pár zvědavě nakukujících svátečních chodců, zpravidla známých z vedlejší ulice. Chodců, kteří se domnívají, že  kalorickou vinu odčiní kilometrovou obchůzkou. Možná se kromě toho domnívali, že Remenci letos zaspali 24. 12. 
Naopak. Letos se slavilo intenzivně. Rodina už měla oslavené Ježíšovy narozky u tety a já za sebou tři svatvečerní liturgie slova na různých (ne příliš od sebe vzdálených) místech Vysočiny, jednu dětskou a ranní slavnostní bohoslužbu slova na Narození Páně. 

Z jednoho půjčeného extrémně ledového barokního kostela mě ještě tři dny zábly nohy. Fakt inteligentní přijet v prosinci do horácké vsi v ultrarange vanskách a přezout se do pražských jarních polobotek. Že jsou tenisky, sněhule s bambulkou či neklapavé kozačky pod albou naprosto akceptovatelné vám potvrdí každý/á třetí duchovní liturgické církve. Jenže já nejsem každý/á třetí duchovní liturgické církve. Na rande bych si nevkusné boty nevzala, proč si je brát do kostela ? Jo, už vím. Protože v životě černokabátníků jsou chvíle - jako třeba půlnoční v romantickém, přeplácaném a studeném nevermore barokním kostele, kdy je plameny módního pekla zahřejí. 
Nakonec jsem stejně v zrcadle na faře (nostalgicky s přihlédnutím k ministrantským létům) usoudila, že se k bílé albě společensky víc hodí vansky než polobotky (či jiná tmavá obuv, kterou však nevlastním.) 

Ale zpět k rodinnému stolu. 25. 12. jsme povečeřeli, zazpívali si koledy, kecali u pohádek a rozbalovali dárky. Za zmínění hodné dary považuji knihy: Masaryk iritující a fascinující od našeho fakultního zlatíčka Pospíšila, V první linii - rozhovor s Arm. gen. Pavlem, pracovitým týpkem, který mě celkem inspiruje přestože jsem z rekruťáku odešla dřív, než započal pohovor pro AZ, Finkyho Zapomenuté království, Ježíšovo umučení od dekonstruktivistického maniaka Gézy Vermese (maďarsko-britský Dr. Lukeš), který napsal mé oblíbené Ježíšovo narození, dále téměř povinná literatura z níž možná budu na jaře skládat kazatelské zkoušky (vtip detected): Legionáři a Československo, Sexuální životy svatých (to jsem z důvodu uchování dobré pověsti jmenovat nemusela, ale stálo to 30 Kč a je to má první kniha v češtině od Virginie Burrusové - religionistky zaměřené na dějiny antiky, profesorky na univerzitě v Syrakusách. A nyní si své ctěné oči z pozlaceného tácku zase nasaďte zpátky do důlků... většinu dárků jsem tedy nakoupila a Ježíškova dílna neboli páni rodičové (mamka je holka, nevím proč se říká páni) s láskou zabalili. 

Největší světskou radost jsem měla z jejich radosti nad luxusní čokoládou, na kterou si potrpí taťka a záplavy produktů z Manufaktury, po kterých baží mamka. Kočka obdržela samé výhradně antiveganské produkty. 

Ráno na Štěpána mě probudila výzva k cestě do dědiny Krumsín, kde se konaly husitské bohoslužby. Západní Haná, předdrahanská kopcovitá krajinka na jejíž vrcholcích nemilosrdně fouká, aneb víc než tři kiláky za barákem. Naštěstí mě svezla farářka, která jela na Plumlov pro starší manželský pár. Překvapilo mě, když z kufru vytáhla bělostné alby (konzervativci a stoupenci dark side talárů jim říkají "bílá nemoc"). Jen je nenamočit do moře bláta před historickým statkem. Po nezamrzlém moři bláta se muselo přejít k bráně za kterou se nachází kaple Víry, Naděje a Lásky. 
Po bohoslužbách následovala slivovicová párty. 
Vzácný okamžik. V Praze už nepraktikuji šlehoveco na lačno ač zvyk štamprle denně si snažím (hlavně na podzim) pro zdraví a krásu uchovat. 
Když jsem ještě před exkomunikací (jinak řečeno před přikloněním se k husitství - BUM - to byl výbuch těch, kteří zdůrazňují, že CČSH není husitství.) chodívala ministrovat do města, pořád někdo z kámošů slavil narozeniny, svátky svých biřmovacích patronů a svátky patronů těch patronů a patronů řemesel těch patronů co jsou křestní patroni biřmovacích patronů... takže se furt po ránu pilo. 

Pokud se domníváte, že si můj žaludek odpočinul 27. 12., pletete se. Jan Evangelista bez žehnání a koštu vín je z lidového hlediska jen prázdný pojem. Pití vína (Krev Kristova je "samozřejmost" a nezapočítávám ji mezi alkohol, protože je to krev) má pohanský význam - kdo tento den pije, bude prospívat celý rok a ničím se neotráví. Modernismus nemodernismus. A když došlo víno, vytáhla se slivovica ze včera, tož: Ať slóži !

Jindy ráno jsem si chtěla zapnout pračku. Přiběhla mamka se slovy: "Seš hlópá ? Dnesky se nepere." 
Zavařoval se mi mozek ze šprtání na zkoušky, a stejně jsem nedokázala rozklíčovat z hlediska magického myšlení, proč se zrovna dneska nepere. 
"Je mláďátek." 
No jasně, kriv. Tak jsem si prádlo vyskládala a počkala na další den. 
Dřív jsem tohle nevnímala. Brala jsem to tak, že každá hospodyňka si v domácnosti určuje pravidla - kdy se pere, co se vaří, kdy se uklízí atd. Jsou okamžiky, kdy mi dochází jak mocný vliv má magické jednání na životy mých nejbližších a vůbec lidí na venkově, který už ale není tak úplně venkov. Jsme předměstí, heč !

Kvůli škole na národopis nemám čas, ale ještě před 4 lety jsem v převleku za pošťačku (ok, pracovala jsem doopravdy u pošty – to ovšem nezní tak hustě :D ) objížděla hanácké dědiny a sbírala storky z úst starých babiček přednesené v příslušném dialektu. Každých 5 kilometrů (mnohdy i míň) se totiž mění nářečí a moje blaťácká bábi si s čohákama přes dálnicu moc dobře nepokecá. Dodnes mám některá slova nepřeložená a nevyskytují se ani v odborné literatuře, která se hanáckým dialektem zabývá. Dost možná je používá jen jeden dům nebo jedna dědina. Dialekt je jedna věc – zvyky věc druhá. V dědině přes pole, ke které jsme přifaření (ale pořád jsme předměstí !) se už na Mláďátka pere. 
Nobody cares. Můj vysočinský supervizor kněz Ján vystudoval EBF UK v Bratislavě a považuje lidové pověry, lpění na zvycích a žehnání předmětů za dílo ďáblovo. A tak se jej snažím přemluvit k temnému rituálu s křídou na 6. prosince. Vzdoruje statečně. Ovšem až se před ním zatřpytí dětská očka zpod papírové koruny jednoho ze tří králů i jeho radikální protestantismus ustoupí. Jako vždycky. Jen bude dětem dvě hodiny po Farského způsobu vysvětlovat, že ve skutečnosti jsou převlečení za tři patrně zoroastrijské mágy. Jako vždycky.  

Proč najednou mluvím o Hané, Jánovi a třech králích ? Jen chcu říct, že už chápu vinšování:  Radostné a kouzelné Vánoce, které mi na Štědrý den přišlo SMSkou od nejmenovaného přítele. 

Teď se těším na oslavu Silvestra a Obřezání Páně (méně naturalisticky Jména Ježíš) v Krasicích s Tomem, Frankem a Kikou (všeci jsou signálisti).