„Dneska jsem toho rošťáka zase musela tahat od televize. Vůbec se mu nechce chodit do sboru, když je u mě na prázdninách.“ 
„Bratříčku, copak to slyším ? Tobě se u nás nelíbí ? Nebaví tě bohoslužby ?“ sklonila jsem se k dítku.
„Ale ne. Já bysem rád chodil do kostela, kdybysem se narodil starej jako babička.“ 

Úsměvná odpověď při hovoru jedné z posledních prázdninových neděl mě inspirovala k zamyšlení jak vůbec my, mladší lidé, vnímáme starší sestry a bratry ve sborech a církevním životě. 
To, že máme snad nejvyšší věkový průměr ze všech církví na světě je všeobecně známá věc. Ze statistického faktu vyplývá i kdo obsazuje lavice sborů nejčastěji a kdo tvoří největší „pastorační skupinu“. Ano, jsme církev babiček a dědečků a není naděje, že by se to v dohledné době mělo změnit. Vadí nám to ? 
Tuhle otázku jsem si nikdy dřív nepoložila, protože je pošetilá, nedůležitá a možná i troufalá. 
Stoupla jsem si do zrcadla a zeptala se sama sebe: „Vadí ti to ?“ Odpověď zněla „Jak v čem.“ 
„Co ti vadí ?“ 
„Není dobře aby se ze sboru vytvořil uzavřený klub důchodců. Znakem zdravé církve je, že sdružuje a oslovuje lidi napříč věky, názory, zájmy, zaměstnáními… o to se ale většinou naštěstí snažíme (Buď třikrát sláva všem babičkám Ludmilám, které statečně přivádějí své malé Václavy i navzdory soptící Drahomíře). Za výhodu považuji, že díky vyššímu věkovému průměru má náš církevní rok rozvážné tempo předznamenávající věčnost (ano, považuji to za plus, pocházím z Hané). Nikdo ze sboru mě nenutí pořádat šílené worship nights s místními letničními církvemi jen proto, že je to zrovna děsně cool. Místo toho si hezky v podvečer zapějeme Kalousovku a na čaji probereme světsko i duchovno.“ Vnímám, že díky babičkám a dědečkům je církev místem klidu, pokoje a teplého zázemí. Netvrdím, že naše církev je Babička Boženy Němcové, ale tahle její tvář je taky sympatická.  
Zlé jazyky praví, že jsme církví kecající u kávy. Nekávičkuje však církev, kávičkují lidé, kteří přicházejí sdílet své člověčenství s ostatními. Ať už se přicházejí v úředních hodinách zpovídat z pooperačních zážitků sestře účetní nebo řešit psí granule s kostelníkem. Tím, že se Bůh stal člověkem, lidské se stalo Božím... Rozhodně nenabádám k podpoře tlachání v čase vyhrazeném modlitbám a rozjímání nad Písmem, ti kteří tak činí, již mají svou odměnu v podobě vlažnosti a následků z ní pramenících.  Až se přestanou ve společenstvích probírat přízemní věci znamená to, že jsme ztratili lidskost a děláme ze sebe gang zbožných andělů a to už nás nezachrání ani vřelá liturgie, ani Pán Bůh. 

Zpět ku dítku a jeho babičce. „Já bysem rád chodil do kostela, kdybysem se narodil starej jako babička.“. Schválně jsem se zeptala starších věřících z různých měst, jestli celý život chodili do kostela každou neděli. Až na svaté výjimky ani ne. Většinou byli vychováni v tradici CČSH, nostalgicky se rozpomínali na průvody s prapory, pana faráře s ulízanými vlasy a kulatými obroučkami, dlouhé nedělní cesty přes pole na jejímž konci stála novotou skvoucí funkcionalistická budova, která v kontrastu s venkovskými staveními působila jako zjevení… ale pak přišly náročné časy: stěhování, perzekuce věřících, rodinné starosti, změna práce, úmrtí blízkých, nemoci a jiná tornáda života. Někteří do sboru dál chodili, jiní ne, anebo vystřídali jiné církve. „Sestro, co jste dělala když vám bylo šestnáct ?“ 
„To já měla jiný starosti, chodívala jsem tančit. Kdepak kostel…“ 
„A když vám bylo třicet ?“ 
„Ani se neptejte. Abych se přiznala, žít s Bohem jsem začala až po šedesátce.“ 
 

Související obrázek


 

Není tedy pravda, že by byl člověk k víře nebo nevíře definitivně odsouzen již svým rodinným zázemím. Chození do kostela jen protože je to rodinná tradice Ježíše nezajímá a nikdy nezajímalo. Život dokáže být neuvěřitelně krutý a staví nás před otázky, o kterých se nám ani nesnilo. Stáří je spjato se zkušenostmi a moudrostí. Je to vlastně věk zralého křesťanství. Nejen křesťanství nabiflovaného ze Základů víry a záplavy teologické literatury. Především křesťanství zkušenosti (mnohdy i nedobrovolné). 

Nepřipouštíme si to, ale naučili jsme se staré členy církve vnímat jako samozřejmost. To ale vede k diskriminaci. Je lákavé zaměřit se na okolní svět, přitáhnout do sboru nové členy, nové rodiny, nechat drobotinu hemžit se na farní zahradě, řešit první lásky puberťáků a večer se natáhnout do křesla se slovy: "Jo, konečně jsem dobrý duchovní." 1. Jestliže miluješ a žiješ upřímným vnitřním životem, jsi dobrý duchovní i bez toho. 2. Máš něco co bys nebyl dostal ? 3. A co staří členové původní obce ? Chodíš pravidelně na pastorační návštěvy jako dřív ? Věnuješ se jim i když jsou v nemocnici nebo důchoďáku ? Nebo jsi je odepsal ? 
Jako věřící, natož zaměstnanci církve, bychom neměli dělat rozdíly mezi lidmi. Mezi lidmi, ze kterých něco máme nebo těmi, jimž dáváme a jejichž společnost se nám zdá unavující. Jsme posláni ke všem. Církev je pro všechny, je našim úkolem ji takto stavět a oslovovat neustále další a další vrstvy společnosti, není ale pro staré duchem. Ne proto, že by je snad odmítala, ale život naplněný Duchem svatým se vylučuje s leností zaštítěnou slovy "Na tohle jsem příliš starý". Co kdyby Abraham se Sárou trvali na svém věku, který jim činil překážku stát se našimi duchovními prarodiči ? Nebo kdyby Simeon řekl: "Mesiáš za mého života již nepřijde, na takový blbosti už jsem stár. Dejte to děcko pryč." ?

Tečku tentokrát nechám doříct Karla, který nás včera předešel na věčnost. 

Jak život šel prošel jsem spoustu cest
už umím zodpovědět kdejaký test
a vím že život není jen černá a bílá
žije v mnoha barvách

Co ale jen já jich ještě nevychutnal
co všechno si slíbil a pak nevykonal
co mám ještě snů a proto ženu se dál
za nesplněnou touhou 

Být stále mlád to bych si přál být stále mlád
vzepřít se jednou provždy kalendáři
jen mládí, nikdy stáří
být stále mlád zkouším to dál být stále mlád
i přes ty známky času ve své tváři
být stále mlád


 

V roce 2011 bylo 68 % z 39 276 osob hlásících se k CČSH ve věku 60 a více let.