Svědectví o pravém kacířství jsem musela přednést již v několika sborech a vždy mi Duch Svatý dal jiná slova pro opis téhož. S psaním je to těžší. Když se text uzavře, uzavře se do něj zdánlivě i onen Duch. Prosím proto, Duchu Svatý, buď se mnou a piš se mnou.  Uf... je to jako bych si před vás stoupla nahá.. ne, kecám, to bych udělala mnohem radši.

Odkaz babičky Hildy a všepřesahující kříž 

Narodila jsem se léta Páně 1997 ve svátečním okruhu Všech svatých a památky věrných zemřelých za všeobecného nadšení lidu obývajícího naše vícegenerační venkovské sídlo. Říká se, že o památce věrných zemřelých byla mamka na hřbitově s kaplí, a když jsem prý ucítila kostelní svíčku, drala jsem se na svět o měsíc dřív. Museli mě proto následně přehřívat v inkubátoru. Rodiče mi původně chtěli dát jméno Hildegarda podle exulantské prababičky, která zesnula nedlouho před mým narozením, ale nakonec rozumně zvolili prastarou podobu řeckého jména Tereza = Terezie po prababičce Unzeitigové, načež teta složila báseň: "Do 100 roků ať nám žije, Remencová Terezie". Po babičce Hildegardě mi zůstala jen česká ekumenická Bible.  

Vyrůstala jsem na hanácké dědině, občas mě hlídávala babička Ludmila a stejně jako malý Václav, první kříž jsem viděla právě díky ní. Chodily jsme spolu totiž na hřbitov. O prázdninách jsme s rodiči jezdili ke slovenské části rodiny, kde mě kromě přírody zajímaly především kostoly a cintoríny.  

Když mi bylo asi 5, vypravili jsme se s mamkou a tetou na vánoční varhanní koncert do olomouckého chrámu sv. Mořice. Obrovský chrám, který připomínal exotickou jeruzalémskou stavbu se vypínal vysoko k nebesům, pro sněžení nebylo ani možné dohlédnout na jeho vrchol, tak nevýslovně obrovský byl.  
Vešly jsme do předsíně a mou pozornost upoutalo nebývalé zjevení. Na zdi visel obrovský barokní Ukřižovaný v nadživotní velikosti. V ten okamžik se otiskl do mého srdce. Prý jsem u něj stála 15 minut a nešlo se mnou hnout. 
To bylo mé první setkání s Ježíšem. Jako s ukřižovaným člověkem.  

Boží hlas v Husově kapli

Uplynulo mnoho let. Slunce vycházelo a zapadalo nad dlouhými lány úrodné Hané, už dávno jsme postavili nový dům na předměstí a já trávila více času ve farní klubovně než tam, kde bych měla. Byla to doba, kdy jsem se o pauze mezi odpoledkou a tréninkem naučila číst hlaholici, kdy jsme si s kámoši ministanty po úklidu kostela hrávali na zpověď v prázdných zpovědnicích, lezli na věž a povídali si tam o velkých životních snech, kdy jsem měla pěšky či na kole prošlapanou cestu na Kopeček, do Křtin, na Hostýn i Velehrad. V 14 letech jsem po dlouhé přípravě a rozlišování přijala svátost křtu i první přijímání z rukou - nyní svého dlouholetého přítele - otce Lea. Otec Leo vedl malé spolčo na předměstí, kam jsem každou středu docházela já, Frenk, Tom, Kika a chvíli Maruš, než se vdala. Byl to náš druhý domov. Zlobili jsme, dělali koniny, jednou jsme rozbili bradu Panně Marii (na obraze)... Ale většina z nás měla jasno ve své duchovní cestě. Holky klášter, kluci semík. Ze všeho nejvíc jsme milovali akčňáky, PC hru Mafii, růženec a mši. 

Záležitost o které hodlám psát nyní se však neudála v mém rodném kraji, nýbrž daleko od něj o chladném létě v Jižních Čechách. Vraceli jsme se s rodiči z cyklodovolené na Šumavě.  
"Toť je odbočka do Husinca, néni tam neaky muzeum ?"  
"Mysim že ja, máme času, stavime se tam dež sme toť."  
můj otrávený xicht na zadní sedačce.  

 

Výsledek obrázku pro Jan hus obraz
Lidem s cukrovkou není doporučeno se na obrázek dívat déle než 3 vteřiny. Ani nevím jestli je to Hus, Jeroným nebo Ježíš v přestrojení. 



Malý domek, fejkovní rodný dům mistra Jana Husa, významné osobnosti českých dějin. Rodiče si procházeli expozici a já jsem se uchýlila do malé tmavé místnosti s nápisem "kaple". To zrovna, tihle protestanti a heretici neumí ani pořádně udělat kapli. Nedůstojné místo pro uctívání Boha. Trapný.. Ve svém nitru jsem však zaslechla hlas. Lekla jsem se a vyběhla z kaple s domněním, že rodiče něco chcou. Jenže ti byli tou dobou na zahradě objektu a nikdo jiný kromě telefonující pokladní se v domku nenacházel. 
Vrátila jsem se do kaple a nemohla se víc uklidnit. "Řekni mi jak !" Stála jsem se zaťatými pěstmi v nezajímavém prostoru. Já tady objíždím velebná poutní místa a ty se mnou mluvíš tady ? V kolébce kacířů ? 
Naštvala jsem se na Boha, že žádá nemožné a navrátila se do svého barokního hanáckého světa.  

Beránek a vnitřní zlom

Čas opět běžel. Rok před maturou byl náročný. Moje nejlepší kámoška ze třídy přestoupila na jinou školu a odstěhovala se do Brna, můj důvěrník otec Leo byl převelen do Prahy, doma probíhala krize, projevila se u mě sociální fobie a úzkostná porucha. Sužoval mě neopodstatněný pocit opuštěnosti. S Kikou na konferenci jsme asi rok před tím poprvé potkaly sestry paulínky, řeholní kongregaci jejímž posláním není vařit marmelády, vyšívat ornáty a nechat se za to špatně platit, ale přímo hlásat evangelium skrze sdělovací prostředky. Delší dobu jsem vnímala Boží povolání k hlásání radostné zvěsti, najednou se otevřela cesta, jak je uplatnit i v rámci katolické církve. Aby člověk mohl vstoupit do řádu, měl by si nejprve v sobě udělat pořádek a ve vztahu k Bohu jakbysmet. Tudíž v České republice se většinou nevstupuje do kandidatury kláštera jehož členové žijí ve světě, po maturitě, ale až např. po nějaké době v zaměstnání nebo bakalářském studiu.  

Bavila mě teologie. Na naší faře se bylo opravdu čím sytit. Mistr Eckhart, Akvinský, Rahner, Ratzinger nebo třeba Pospíšil :) Jenomže, říkejme si co chceme, studium jednooborové katolické teologie je pro ženu zbytečností (pokud neplánuje umřít hlady). "Což o to, vám bych doporučení do kněžského semináře s čistým svědomím klidně napsal, ale nejde to !", pravil kdysi zpovědník.  Kromě toho mě naštěstí bavil trochu marketing a hodně žurnalistika. Maturovala jsem z cestovního ruchu, ale navštěvovala též předměty z oboru žurnalistika a mediální komunikace. Bylo to skvělý. Výborná paní učitelka Zuzka zvala do školy zajímavé hosty nebo nás brala do Českého rozhlasu, mohli jme mít též praxi coby zprávaři v rádiu Haná. To nás fakt bavilo. Podala jsem si proto přihlášku i na žurnalistiku.  
Nakonec o výběru studia rozhodly praktické okolnosti. 
Bylo mi jasné, že z osobních důvodů v rodném městě nemohu dále setrvat. Přijaly mne univerzity v Olomouci, Brně a Praze. Olomouc byla nebezpečně blízko, Brno je prostě Brno (omlouvám se vám všem, kteří ho milujete, jen já si prostě v něm neumím představit svou existenci) a Praha. Praha kromě studia nabízela mnoho dalšího vyžití, včetně  přítomnosti vysněné řeholní kongregace, takže zvítězila.  
Jenomže pak jsem se zamilovala kromě Ježíše taky do člověka. V českém seriálu o Marii Terezii říká František I. Štěpán Lotrinský: Jaké větší znamení mi mohl Bůh dát, než to, že jsem se zamiloval ? 
Jeho romantická slova shazuje Jeremjáš svým "Nejúskočnější ze všeho je srdce."  
Každopádně, to dá rozum, že když se vážně zamilujete, nemůžete plánovat vstup do řádu. Takže Adios !, milované sestry.  

Vztah nevyšel, další vztah už vůbec nevyšel - navíc skončil katastrofou hodnou hollywoodského zfilmování a to už se nacházíme v běhu studentského života. Chodila jsem na katolické mše, občas na nějakou studentskou modlitbu k husitům, ale nebrala jsem je moc vážně. Jejich Liturgie je tak krásná, srdečná a vřelá vůči Bohu, škoda, že není pravá. Říkávala jsem si povýšena nad Ducha Svatého. Jenomže pak jsem byla svědkyní jedné "anomálie" při slavení eucharistie ve sboru CČSH, která mne donutila se vážně zamyslet nad svým křesťanstvím.  
Vzdát se trůnu, klenotů a katedrál a začít, uždoprdelekonečně, vidět Krista tam, kde skutečně přebývá.  
Zázračnou oplatku společenství stále uchovává, byla podrobena přezkoumání odborníky, v tichosti, zbožnosti a bez vnější popularity. CČSH nestojí na senzacích, ale Božím slově. Naslouchá též vědeckým pravdám (jo i těm pro křesťany nepopulárním tj. historickým, psychologickým, sociologickým a jiným neexaktním), které se stále prohlubují, vyvíjejí a proměňují. (Snad) Hans Küng církev rozdělil na církev slávy a církev kříže. CČSH je zcela určitě církví kříže, protože kdykoliv si přeje stát se církví slávy, nepodaří se to. 

Hospodin si tímto již 100 let vychovává její maličký lid k pokoře. Nemá a nikdy neměla nic než Krista samého. Modernismus je out, Masaryk mrtev, pravoslavná krize skončila schizmatem, mnohé kostely jsou "škaredé", Tuháčkovy návrhy českého folkloru v liturgii dnešním věřícím směšné, čeština zastaralá... dávní středověcí husiti prohráli a jejich těla nakrmila červy, Československo neexistuje... zůstává jen církev. Církev hledající, nikoli bezradná, s prosbami a nadějí odkázána na svého Ženicha. Znovu se ozývá hlas duše českého křesťana, který jako tenkrát na temném počátku našich národních křesťanských dějin, říká: Hospodine pomiluj ny. (sorry, globalizovaný člověče, za národní patos)

Samozřejmě toto svědectví rozhodně nebylo jediným, které by mě snad inspirovalo k odpadu. Jenom se snáz popisuje. Většina bojů se odehrála uvnitř, stranou, v srdci při rozjímání v otevřených kostelích, duchovních obnovách... při házení talířů po Ježíšovi... prostě osobně: mezi mnou a Bohem.  

Došlo mi, že moje předchozí spiritualita mě naopak odváděla od toho, co je podstatné. Učila mě milovat s ale a milionem příruček... nyní se však učím, že Boží láska k člověku nezná žádné ale. Tak tomu rozumím z Bible po babičce Hildě. 
Mnozí argumentují strachem z morální a jiné hříšnosti, ale řekněte mi, kde jsou zbraně hříchu, když se setkají s odzbrojující bezpodmínečnou Boží láskou ? Když poznají krásu upřímné životní bohoslužby, svátostí a moudrých hlubin Písma ? Proměna vychází od Krista, který si ze všech krásných zdobených svatostánků vybral k přebývání právě srdce chybujících lidí, které chce učit, živě vést přes všechny extrémy a nikdy nenechat ustrnout. 

Kámoš se mě nedávno zeptal: "Vrátila by ses, kdyby se i česká kat. církev chovala lidsky jak chce papež, kdybysme víc četli Bibli, modlili se než tlachali a hysterčili, začali světit ženy a měli delší zpívané mše s lepším jazykem ?" 
Spíš ne, obávám se, že do rodného domu plného všelikých bohorovných pravidel, kultů, škatulek bych se momentálně nevešla. Nechci aby to vyznělo nepřátelsky a pyšně, jsem velice vděčná za všechno a všechny.. Jenom k tomu, abych se nadechla, potřebuju výhled na nebe a všecky ty překrásně vymalované stropy mi v něm od určitého okamžiku zavazí. (to je podobenství, proti architektuře nic nemám) 

Slyš, dcero, pohleď, nakloň své ucho, zapomeň na svůj lid, na otcův dům, neboť král zatouží po tvé kráse; je to tvůj pán a jemu se klaněj.

 

Výsledek obrázku pro husův sbor holešovice