Šufl

Seděli jsme v McCafé na I.Páku/ Pavláku. Bylo krátce po poledni a oba jsme chystali kázání pro svátek knížete Václava.
"Myslím, že je to výzva." Řekla jsem a usrkla z okurkové limonády. Došlo mi, že díky papírovému brčku chutná jako rulička od toaletního papíru. To kvůli tomu, že mám zvyk plastové a jiné slámky všelijak kousat. Pomsta v podobě papírové příchuti na sebe nenechala dlouho čekat. 
"Jo, to jo. Zdá se mi, ale, že jsem už svatováclavskou tematiku úplně vyčerpal." 
"Kaž o jeho koni !" Smích. Nezávisle na nás se smích ozýval i od vedlejšího stolu. Tělnatý Ital při každém záchvatu smíchu i vtipně zachrochtal. Bez turistů by prostě Praha nebyla ono. 
"Já třeba nejsem Čornej, takže neexegetuju Václava, ale budu se snažit být co nejvíc christocentrická. Václava si připomeneme v rámci úvodního slova, modliteb a hry pro děti... Víš, Václav je dnes neuvěřitelně fascinující. Žil v době pohanských kultů, opravdového nedostatku duchovních, správy církve odkudsi z Řezna... myslím, že v dnešním křesťanském spirituálním blahobytu si jeho zbožnost těžko dovedeme vysvětlit. Když dneska není večeře Páně každý týden, obec brečí a skoro se rozpadá. Mnozí křesťané v době knížete Václava měli mši možná tak jednou do roka a byli za to rádi." 
"Závidíte nám, že ?" Kamarád je katolický kněz.
"No, hrozně. Vaše farnost má velikost naší diecéze, ovšem naše farnost má velikost vaší diecéze !" Hořký úsměv. Další usrknutí. Konverzační protějšek pochopil. 
"A já zase závidím vám, vy můžete pořád brnkat na národní strunu a lidi to baví. U nás, když Duka řekne slovo národ, už z něj dělají fašistu." 
"Záleží jak na zmíněnou strunu hraje. Štvát, ač nepřímo, lid proti menšinám, gayům, uprchlíkům, svobodným matkám a já nevím čemu všemu ? Dyk to je obyčejné rozdělování. Nefušujme furt ďáblu do řemesla... Domnívám se, že češství prochází neustálou proměnou. Čechem není ten, kdo není Němec. Máme jen fandit hokeji, nosit ponožky v sandálech a tenisky do Národního divadla, kupovat české výrobky, jezdit škodovkou... ? Nebo máme hledat kořeny našich dějin a znovu je oživovat ?" 
Kámoš dopil kafe, bylo poznat, že už myslí na něco jiného než na naši pošetilou debatu. 
"Víš, myslím, že češství spočívá ve znovunalezení Krista." 
"Bravo, paní Komenská." Zatleskal mi odloživ šálek. 
"Ale tož... Základy naší civilizace stojí na Písmu a na Kristově odkazu, z něj jako z nepřevážené studny kulturně čerpají všechny evropské národy, včetně nás." 
"Z toho vyplývá ?" 
"Původ našeho národa je hluboce spirituální." 
"To já znám, ten váš mýtický spirituální původ. Masaryk = Mojžíš, Beneš = Jozue... Křesťanství stojí nad národy, sestro !" 
"Pravdu díš bratře-otče, a přesto stojí i v jejich základech. Chceme-li být vlastenci a ne nacionalisti, povzbuzujme k tomu lidi... neštvěme však jedny proti druhým a nevymýšlejme jim nepřátele jiné, než již mají. Nemáme holt na vymezování komouše, co by nás zavírali do lágrů, nějak se nám po nich zastesklo. Ale vyřiď nadřízenému, až se zítra vrátí z Boleslavi, ať se nebojí, že vono se zas v průběhu dějin něco semele. Tohle období české církve bychom měli využít pro stavění mostů."
"Jak to dělá Pontifex Maximus." 
Podívala jsem se na hodinky "Jo... Musím běžet do Vršovic, díky za kafe (tak se zkráceně říká okurkové limonádě či jinému nápoji kromě kávy, kterou většinou nepiju) . S Bohem !"