Šufl

Moje nabarvené ptáče umřelo na str. 128

"Terko, to si ale musíš nejdřív přečíst než půjdeš na film. Já už jsem Nabarvené ptáče četl a fakt drsný, ten film bych vidět nemohl" 

Poradil mi kamarád poté, co jsem vyslovila svou vášeň pro nové černobílé filmy a záměr zajít na premiéru Nabarveného ptáčete Václava Marhoula.
Ouky douky, řekla jsem si lehkomyslně. Tento týden jsem pohořela na zkoušce z mrtvého jazyka a kultura je tu přece od toho abychom se neutopili ve svém neštěstí. Nebo ne ? To jsem ještě netušila, že budu utopena v panoptiku krutosti. Jerzy Kosiński: Nabarvené ptáče. 

! spoilery ! 

Obstarala jsem si e-book a po dlouhé době konečně nakrmila čtečku nějakou krásnou literaturou (ironický název, nemyslíte ?). 
Předmluva mě velmi zaujala a pak už jsem byla uvržena do ne černobílého, ale vyloženě černého světa jakési východní Evropy roku 1939. Někdy byla zima, jindy hořelo. Krev, znásilnění, magie, krev, znásilnění, jé příroda... hmm koni trčí zlomená kost z kůže za chůze a ptáci se navzájem brutálně zabíjí, tak nic.... 
Úplná hitparáda nechutností a úpadku. Připadala jsem si jako na pastorační návštěvě u člověka, kterému z kalichu života násilím vlévali do krku převážně to odporné. Každé takové setkání mě vždycky zasáhne a podnítí k přemýšlení. Jenomže když sedíte u lůžka stařičké sestry v Kristu co vám vykládá o nacistech, komunistech, psychicky labilním manželovi, bolestivých nemocech a úmrtí svých milovaných dětí, i přesto do příběhu občas zasvítí světlo. Sestra si vzpomene na své přátele, na rodiče, na taneční, na všechno hezké co jí bylo dáno prožít, jak byla na dovolené, jak se na jaře ráda procházela v sadu, dlouze vypráví o svém pejskovi, vnucích a oblíbeném seriálu. 
Nebo když si pravidelně povídáte s malým bratrem, jehož snem bylo jednoho dne moct řídit auto, ale místo toho už není schopen ani řídit své pohyby a pak vás zastihne zpráva o jeho odchodu...Vzpomenete si na jeho naději, smíření a bojovné odhodlání v očích. Vsadila bych se, že kvůli němu Ježíš do eschatologie zapojí i auťáky...

Jenomže Nabarvené ptáče vám ve spoustě případů neposkytne ani paprsek světla o který byste na kolenou prosili. Můžete namítnout: " Dyk právě tou dětskou nevinností v Ich formě autor vytváří kontrast". Ale tento kontrast připomíná situaci, kdy jste v noci ve slovenském lese na bojovce bez baterky, a slyšíte přibližující se velké zvíře. Nevíte, jestli je to opravdu medvěd nebo si z vás utahují kamarádi. Do toho napětí vám tam proletí maličká světluška. Pravděpodobně si na dlouho neudrží vaši pozornost i kdyby vám ukazovala cestu z lesa, protože na vás číhá smrtonosný kolos ve tmě a vy břednete do živočišného strachu. 
I z té zdánlivě nejvíce neškodné věci v příběhu se vyklube hotové peklo. Utíkáte ze strany na stranu, listujete a doufáte, že už to konečně skončí, že vysvitne slunce, že vzejde duha, že to sejvne Deus ex machina a ono pořád nic. S každou kapitolou přichází nové hrůzy a vy se jimi sytíte jako kdybyste po týdnech hladovky jedli syrové maso divokých zvířat, abyste se nemuseli přibližovat k lidským příbytkům v nichž číhá absolutní zlo. 

Mám ráda nechutnosti a naturalistické detaily, ale po čase mě jejich množství začalo nudit. Až když se zvrácenosti stočily do duchovní roviny, musela jsem přestat. Začalo to být příliš osobní. Celou dobu nemilosrdné střely zasahovaly sem tam končetinu, sem tam rameno, ale tohle byla závěrečná rána do srdce.  Ve specifické teologii východoevropanů z knihy Nabarvené ptáče (církevní příslušností katolíků a uniatů) je Bůh krvelačnou bestií, která touží po krvi všech nevěrných Židů a snad i lidí světa. Správný křesťan je ten, kdo nenávidí. Když projíždí transport Židů do koncentračního tábora, vesničané se seběhnou ke kolejím. Židovští rodiče zoufale vyhazují své potomky z vlaku, doufaje, že se o jejich děti někdo postará. A taky že jo, pokud je rozvášněný dav nezmasakruje, odevzdá je ze strachu německým vojákům. Pragmatické zoufalé jednání říkáte si, zvlášť v době, kdy kvůli jen malému podezření hořely celé vesnice i s obyvateli. Jenomže oni tak učiní až poté co bezbranné oběti, okradou, poníží a znásilní. 

Pokračovala jsem ve čtení ještě chvíli, objevila se postava kněze. Tedy žádný Don Bosco to nebyl, chlapce dal (nebo snad prodal) největšímu sadistovi v okolí který ho mlátil jen tak pro radost. Chlapec chodil pravidelně ministrovat, ale s příchodem dalšího faráře se musel stáhnout kvůli neárijské barvě pleti. 
Usilovně hledal Boha. Dozvěděl se, že existují odpustky a přemluvil kněze aby ho naučil odříkávat jen modlitby, ze kterých je nejvíc odpustků a poté se je modlil dnem i nocí. Jeho tyran si myslel, že na něj chlapec šeptáním sesílá cikánské kletby a rozhodl se ho zabít. Ne však přímo. Tyran se bál trestu svého patrona sv. Antonína a tudíž, aby na něm nespočinula vina za prolitou krev, štval proti dítěti psa. No není ten úchvatný myšlenkový pochod na nobelovku z morální teologie / etiky ? Chlapec naštěstí úklady přežije a putuje dál... tam však mé sledování jeho stop končí. 
Ne, vážně, někde v těchto místech se nahromadila nechuť se dál mučit těmi hroznými obrazy nejhorší možné krajiny a rozhodla jsem se, že knihu zavřu - nebo spíš zakliknu- a půjdu se radši učit. 

Učit se, abych poznávala Boží zákonitosti protože lékem na temnotu je vzdělání. A taky se učit jak milovat člověka i Boha, protože láska je možná to jediné, co v pekle opravdu nenajdeme. I ty kostely, mše a Bible se tam totiž podle knihy Nabarvené ptáče občas vyskytují. 

Kniha ukazuje, jaký byl, jaký je a jaký bude svět bez lásky. 

Očekávám film. (Nemohu napsat "těším se".)