Pro porozumění doporučuji obeznámit se s předchozím výplodem. 

„Prosím vás, kde je tady husitský kostel ?“ 
„To musíte doprava, potom nahoru a pořád rovně.“ Říká dobře ustrojený pán jda na mši. Žena po jeho boku v padnoucích modrých šatech s kožíškem dodává: „Ale jestli jdete na bohoslužbu, tak si pospěšte, začínají v devět“ 
„Beze mě nezačnou.“ Napadlo mě v duchu. Ve skutečnosti začínají až v 9:30 protože bratr farář Ján ráno dojíždí z Třebíče. 
V neděli ráno prostě patří všechna města kostelákům. (Nebo lidem, co se v neznámém městě ztratí při procházce z obchodu... ehm)  Neznám nikoho nekostelního, kdo by o volném dni ráno dobrovolně vstával a strojil se. S kámoši jsme jednou protáhli sešlost až do ranních hodin a z klubu se šlo rovnou na mši. To bylo jen jednou, protože zábavy mě neba. 

V uličkách přede mnou se konečně vynořil kostel, za ním fara. Po snídani jsem řešila co na sebe. Řeším to vždycky a pak mi zlý hlas šeptá „Ženská, stejně na tom budeš mít talár, řeš jenom boty.“ Namítám „Ale to je pro Hospodina.“ Zlý hlas udělá facepalm (nechápu jak) a zmizí. 
Najednou slyším, že přijel bratr Ján. Správný československý farář = mluví československy. 
Poobjímali jsme se a pak na chodbu vstoupili manželé Cicálkovi, nehynoucí legendy zdejší obce. Charismatická (tj. charismaty obdařená) sestra farářka Cicálková zde sloužila 16 let a lidi ji stále mají ve velké úctě, děti ji zbožňují. Přijeli se s manželem podívat na první přijímání těla a krve Páně. 

S br. Jánem jsme se převlékli za batmany… pardon, já to vlastně publikuju, tedy… oděli jsme předůstojný šat liturgický a šli do sboru. Panu varhaníkovi jsem ještě pro jistotu předvedla jakým tempem zpívám a před bohoslužbou jsme se pomodlili v něčem jako sakristie … místosti, jíž se napříč českým územím začalo lidově říkat zákristie, jako by byla za Kristem a tudíž přirozeně vzadu kostela. V Brodě ji máme vepředu, takže je to v českém slova smyslu předkristie. 

Bylo narváno (prostě miluju hyperbolu, se s tim smiřte). Rodiny si nechtěly nechat ujít první přijímání svých ratolestí. Víc lidí sedělo vlevo (nebo vpravo, záleží jak to berete). Br. Ján má zvyk, že občas počítá své věřící a tentokrát se nemohl dopočítat. 
Sbor je velký, menší než prostějovský nebo vinohradský, ale velký, prostorný a světlý. Je poznat, že byl navržen přímo pro náboženské účely a nejedná se o adaptovanou budovu. Akustika = akustika snů. Dokonce je zde i doopravská kazatelna (bez mikrofonu!) , na kterou se příště moc těším. Podle fotek většina zdejších novodobých farářů a kazatelů nosila při kázání biret. Tradiční homiletická kultura. Staromilci všech denominací, záviďte ! 

Po bohoslužbách následovalo pohoštění připravené rodinami prvokomunikantů. Krátce jsme si popovídali před kostelem a naše další cesta vedla 70 km na jih, přes JIHlavu do Třebíče...

 

Život víry ? Češi, do toho !



Třebíč 

Jen pro kontext uvádím zkrácený výběr z přibližného žebříčku životních snů: 
1. theosis 
2. navštívit židovské město v Třebíči 

Už několik let plánuji navštívit židovské město v Třebíči. Ty uličky, to muzeum, ta synagoga… a ani ve snu by mě nenapadlo, že v neděli pojedu s bratrem sloužit právě do Třebíče. Nebylo to v plánu, měla jsem jít původně na návštěvu… Nabrali jsme cestou jeho mamku a přijeli k Přední synagoze neboli sboru Dr. Karla Farského. Stojí na náměstíčku zvaném "Tiché“ naproti budově rabinátu = fary. 

Prostor sboru je menší a stejně tak i předsíň nebo sakristie. Biblické hodiny probíhají ve stísněné místnosti, která připomíná spíš venkovskou ješivu nebo východoevropský cheder. Tady bych chtěla studovat midraše. nebo Církev by se měla otevřít též klaustrofobikům. Honilo se mi hlavou. Přemýšlím nad tématem bakalářky a jedno z nich by mohlo být právě o synagogách adaptovaných na kostely CČSH, jsou to výjimečné budovy…Pokud si myslíte, že se jedná o dobré téma, podpořte mě prosím do zpráv :-D (jiným možným tématem je Liturgické myšlení Aloise Tuháčka) 

Jedna sestra mi kdysi říkala „Ten kříž bych z kostela v Třebíči odstranila. Přijde mi neuctivý vůči historii místa. Celé dějiny jsme ho židům mlátili o hlavu… Neměli bychom pokračovat.“ 
No jo kříž. Ten Kříž sice byl židům hloupě vyčítán. Za to se jako křesťanka stydím a kaju, ale zároveň… kříž, jsme v kostele, co jiného by tu mělo být ? Tuhle otázku si teď budu delší dobu klást. 
Po pravici kříže stojí židovský svícen – jediná věc, co se údajně (podle slov mého průvodce) dochovala z původního mobiliáře - a po levici kniha Písma (Kraličárna, co jiného v těchto končinách? ). 
Část synagogy je zazděná, ale lze tam nahlédnout okýnky v kněžišti. 

Sloužit zde poprvé bylo zvláštní. Mocný, promodlený prostor ze 17. století. Zvláštní ozvěna. Tuto neděli přišlo hodně lidí, snad i kvůli paralelní akci, která se konala venku. Dovnitř vcházeli a zase odcházeli turisté, mnozí činili znamení kříže. Kvůli nedostatku času po našem příjezdu z Brodu jsme stihli zadat jen druhé čtení, úvodní z knihy Dvarim jsem četla já v rámci bohoslužby slova… Hustý.
Je hustý, když v tomhle baráku pořád zní Slovo Hospodinovo. Dokáže si vždycky najít cestu. Jako živý plevel prorážející asfalt. A až tu nebudeme my. Až jednou někdo odstraní i ten kříž, hrdý prapor s kalichem a české vlaječky, třebas ho budou hlásat kameny. Věřím tomu. 

Přece však zdejší husitská komunita zdědila i něco jiného. Tak jako je Izraelova národní identita spjatá s vírou. I české trikolóry a vlajky v místním sboru dostávají jiný význam, než ten, že se hraje hokej, fotbal, je volno nebo Sáblíková má další rekord. Zavazují nás, kteří je používáme, k zodpovědnosti vůči duchovnímu odkazu našich předků. A tak si dovolím text ukončit citací nepopulárních slov písně Kde domov můj čerpajíc z Květeny Antonína Halouzka: 

Kde domov můj, kde domov můj?
Tam kde lidu moravskému,
Českému i slovenskému,
Apoštolé slovanští
Věstovali křesťanství,
Na posvatném Velehradě,
(Na Moravě domov můj!)

Kde domov můj, kde domov můj?
Bože, velký Hospodine,
Ruka Tvoje světům kyne,
Tebe vzývá národ můj,
Velký Bože, při něm stůj;
Světovládný Hospodine,
(Chraň Slovanský domov můj!)