Šufl

Jednoho večera se ve farní samotě zrodil tento příběh. Nuže, kéž poslouží k vašemu pobavení. (pozor ! obsahuje vulgarismy a mrtvolu) 

Padlý anděl 

„Bratře faráři, přišli jsme vám jen popřát upřímnou soustrast a kdybyste chtěl…“ 
„Běžte do p*dele.“ 
Tvář návštěvníků zbledla. Zmlkli a vyměnili si zmatené pohledy.  
„Neslyšeli jste ? Běžte do p*dele, nestojím o žádný zas*aný kondolence !“ Zakřičel muž s notýskem a flaškou v ruce a práskl vchodovými dveřmi. Sklo se zachvělo, ale neprasklo. Sledoval přes ně, jak odchází tři barevné stíny. Když zmizely a dovnitř pronikalo už jen chladné světlo zvenčí, opřel se zády o zeď, sedl si na zem a dal se do zoufalého pláče. 

--- 

Vysočina se probouzela do deštivého jarního rána. Na kopcích se válely chuchvalce ranní mlhy. Slunce se usilovně snažilo probourat skrze semknuté mraky. Dnes by nikdo neřekl, že krajinu již delší dobu sužují sucha. Tráva byla po dešti zelená a silnice kluzká. 
Řidička pro jistotu zpomalila, aby snížila riziko smyku. Na tomto úseku se za podobných podmínek udála již spousta nehod. Kříže podél cesty byly dostatečně výmluvné. Nejmladší z nich datoval úmrtí mladého motorkáře Michala do roku 2018.  Silnice se prudce stáčela do lesa.
„Vážení posluchači, jsou zde ranní zprávy s Adamem Kolářem a Marií Zelenou.“ Řidička užuž hodlala přepnout rádio na jinou stanici, protože měla náladu na poslech hudby, avšak zpozorovala mladíka šinoucího se podél silnice. „Chudák, musí být zmoklý úplně na kost“. Zželelo se jí ho. Zastavila u krajnice, přímo v dráze jeho cesty. 
„Dobré ráno. Kam máte namířeno ?“ Zavolala na něj z okénka. 
„Do města.“ Procedil přes drkotající zuby.
„Pojďte, nastupte si, přes les je to ještě pěkných šest kilometrů. To byste si dal. Tu mikinu klidně shoďte, vzadu na sedadle by měla být deka… je tady trochu zachlupená od psa, ale pořád lepší než dostat zápal plic.“ 
„Děkuju, jste moc hodná. Já… snažil jsem se stopovat cestou ze vsi, ale nikdo mi nezastavil.“ 
„To víte, lidi jsou poslední dobou hodně obezřetní.“ 
„A vy se nebojíte, že bych byl nějaký maniak nebo sériový vrah ?“ 
„Prosím vás, to by byla moc velká náhoda, aby se potkali dva sérioví vrazi.“ 
Mladík chvíli nechápavě zíral a pak mu vtip došel. Tedy alespoň zoufale doufal, že se jedná o vtip. Oba mlčeli. V rádiu tiše pokračovaly zprávy. 
„Policie vyšetřuje záhadné úmrtí mladého muže nalezeného v potoce na kraji města. K tragédii došlo v noci ze středy na čtvrtek. Není vyloučeno, že se mohlo jednat o násilný trestný čin. Policie proto vyzývá možné svědky…“
„Prý mohlo.“ Odfrkl mladík zachumlaný v dece. Řidička si jej prohlédla přes zrcátko a zeptala se: 
„Promiňte, co jste říkal ?“ 
„Nic, jen si tu tak pro sebe žbrblám.“ 
„Ne, něco jste říkal. Nějak jste komentoval tu zprávu o mrtvém.“ 
„Jo, no, to já jen tak…“ 
Řidička zastavila. „Je to důležité, vy máte nějaké informace ?“ 
„Ne, proč. Doháje jen jsem něco poznamenal o nic nejde“
„Řekl jste. Prý mohlo.“ 
„Dop*dele, tohle nemám za potřebí.“ Chlapec impulzivně otevřel dveře a s dekou omotanou kolem holých ramen utíkal směrem ze svahu do hlubokého lesa. 
Řidička také vyběhla z auta, ale podpatky a sukně ji značně limitovaly. „Haló, vraťte se, nachladíte se. Slyšíte ?“ Marně. Nakonec jen zoufale pozorovala jak se vyděšený teenager ztrácí v houštinách. Její hlas vyzněl naprázdno do deště. „Zatracenej kluk.“ Vrátila se do auta a chvíli přemýšlela, zda nezavolat známému z blízké osady, aby ho zkusil najít a nenechal ho prochladnout. 
Pohled na hodinky však situaci vyřešil za ni. Čas je neúprosný a bylo třeba přidat plyn, aby se dostala včas do města. 

----

Auto zastavilo na štěrkem vysypaném parkovišti před funkcionalistickou stavbou. Budova na první pohled připomínala divadlo v Lounech. Na druhý již bylo jasné, že se jedná o husitský kostel ze 30. let. Smáčené zdi činily objekt naoko mnohem zchátralejší, než ve skutečnosti byl. 
„Sestro Kláro, jsme tak rádi, že jste dneska přijela. Náš pan farář je na tom strašně zle.“ 
„Kde je ?“ 
„Od čtvrtka, co odešli policajti je zamčený u sebe na faře, nikoho tam nechce pustit. Nejsou žádné úřední hodiny, děti neměly náboženství, biblická se odložila, nic nefunguje.“
„No a zvonili jste na něj ? Nemohl si něco udělat? Přece jen… byl to jeho syn.“ 
„Včera jsme za ním šli s panem předsedou, ale nepustil nás dovnitř.“ 
„Byl vožralej.“ Vložila se rázně do uvítacího hovoru menší brýlatá dáma v kostýmku, za který by se nestyděla ani současná anglická královna. 
„Boženko, tohle je jáhenka Klára, bude nám tu pomáhat, než se bratr farář zase vzpamatuje.“ 
Změnila téma hovoru jiná, pro změnu vysoká paní s trvalou. 
„Těší mě, těší mě…“ Klára v rychlosti podávala ruce přítomným. „Nebude vám vadit, když začneme o pár minut později?“ 
„Řeknu Lubošovi ať prodlouží preludium…“ 

Klára nechala odemčené auto, všechny věci uvnitř a vydala se přes ulici ke dveřím fary. 
Byl to starší dům v podobném stylu jako kostel. Na špičce štítu se ze všech sil červenal rezavý kalich. Rozhlédla se. Vždycky jí připadlo, že by se v této ulici mohly natáčet historické filmy, jediným artefaktem, upomínajícím, že již nastalo 21. století, byla popelnice s letopočtem 2019.
Zazvonila na zvonek pod bílou cedulkou s modrým nápisem Farní úřad Církve československé husitské. 
Zvonek se kdesi vzadu hlasitě rozhrčel, ale za dveřmi jinak vládlo ticho. Hlavou se jí honily černé myšlenky již od rána, ale v tuto chvíli obzvlášť. 

------ 

Milý deníku, připadám si jako totální idiot a trotl, když si píšu deník, a navíc ho oslovuju. Vlastně tě oslovuju. Doporučil mi to psycholog, takže doufám, že mi to aspoň pomůže si trochu protřídit hlavu. I když se teď cítím jako cvok víc než kdy před tím. 
Jmenuju se Džery, oficiálně Jeroným. Je to trochu pošahaný jméno, který mi určitě vybral táta.  To jméno nezní zas tak pošahaně, když mi lidi říkají Džery. Je mi 16 let, chodím na gympl a hraju basket. Basket mě tada už asi dva roky nebaví, ale chodím tam hlavně kvůli Mártymu (oficiálně Martin). To byl můj nejlepší kámoš už od základky, ale od té doby, co si našel holku jsme pro něj všichni vzduch. Vlastně se z něj poslední dobou stává dost kretén.  Nebo ze mě ? Nevím, co se se mnou děje. 
Dřív mě bavilo hodně věcí. Téóáčko, skejt, kámoši, matika… ale posledního půl roku jsem jako chodící zombie. Možná je to školou. Čím dál větší pruda. Nebo tím, že si myslím, že jsem teplouš. Nevím to jistě, ale nepřitahují mě ani holky, ani kluci. Úplný ufon. Jednou jsme se s mámou, když ještě žila, bavili o tom, jestli existují andělé. Říkala o nich, že jsou to bezpohlavní duchovní bytosti. Přesně tak se teď cítím. Jinak, abys věděl, vyrůstám v křesťanském prostředí. Táta je husitský farář, mamka byla taky hodně věřící, ale před třemi roky zemřela na rakovinu. Bůh se na ni v tomhle dost vykašlal. Každopádně mě táta po její smrti ještě víc vedl k náboženství. „Jeronýmku nechoď tam, nechlastej s nima, vyser se na to, jak bychom asi vypadali před sborem a před celým městem ? Katolíci budou zase mít kecy, bratrský kazatel už tak šíří drby o naší rodině…“ Jestli někdy nějaký Ježíš byl, byl určitě fajn člověk, ale jeho kult by se neměl tolik žrát a hrotit, jestli víš, jak to myslím. Nikdy nezapomenu, jak nějaký evangelikální kikot řekl tátovi v obchodě do ksichtu, že máma umřela, protože se za ni sbor nemodlil. Jsou to všechno magoři. Větší magoři než já a potřebovali by terapii mnohem víc. 
Jenže místo nich tam chodím já, protože se asi chci zabít. Jako bych byl už mrtvý zevnitř. Ještě zbývá dorazit venek. V jistým okamžiku mi došlo, že tyhle pocity nejsou úplně standardní. Sám jsem se tam objednal. Můj psycholog je docela v pohodě, ale nemyslím si, že by mi dokázal pomoct. Nemůže mi předepsat jediný lék. 

---

V lese vždycky prší déle než mimo les. Kolem dokola voněly houby a slunce již prorazilo temná mračna. Svými paprsky hladilo divokou trávu, která se barvila do neuvěřitelného množství odstínů. Bylo krátce po dešti a středem mýtiny kdosi klopýtal. 
„Kámo ?“ Pod unavenýma nohama chrastily větvičky, nedaleko proběhla laň. Chodec ji ignoroval, nebo si jí ani nevšiml. 
„Hej, kámo, jsi tam… Ne, dobrý, jen jsem neměl signál. Dneska nedorazím, ten quest uděláme jindy… Že dneska nedorazím a TOA zapaříme třeba zítra po škole… Hele, stopl jsem nějakou ženskou a ona poznala, že… Ne, vole… seš kikot…“ Kopec se svažoval a mezi kmeny stromů již bylo možné rozpoznat, že nedaleko odsud se nachází dědina. 
„Ona prostě poznala, že vím, že Džeryho asi zabil.“ 

--- 

Jáhenka v taláru nervózně přecházela v předsíni kostela. Varhaník již hrál, ale ona se nedokázala dostatečně ztišit, aby vkročila do sboru. „Tohle se mi nelíbí“ 
„Je možné, že je na procházce. Bratr Karel se občas v neděli před bohoslužbou chodil pomodlit do parku…“ Utěšovala ji paní s trvalou. 
„No jasně, v dešti se šel určitě projít.“ Poklepala si Klára na čelo. Došlo jí, že gesto bylo příliš nezdvořilé vůči konverzačnímu protějšku, ale nebyla schopná se přes veškeré rozrušení omluvit. „To se mi fakt nelíbí… měli bychom někoho zavolat.“ 
„Dobře, zkusím se k němu dostat ještě jednou, možná vím jak na to… a když nepřijde otevřít, tak zavolám Mirkovi a vyrazíme dveře. Mirek s Helčou budou určitě doma…“ 
„Děkuji.“ Oddychla Klára a po krátké modlitbě vstoupila na červený koberec táhnoucí se od dveří až k oltáři. Vždycky působil jako řeka plná krve. Krve mučedníků, díky nimž může dnes svobodně slyšet Boží slovo a scházet se ke slavení večeře Páně. 

--- 

Milý deníku, dnes jsme se brutálně pohádali s tátou. Řval na mě, že pořád jen ležím a práce kterou mi zadal není hotová. Navíc otravuje s teolou. Fakt nechápu, proč bych měl jako jednoho dne po maturitě nastoupit na tu trapnou fakultu plnou buzíků a spirituálních ztroskotanců. Leda, že bych byl jedním z nich, jak jsem naznačil v předchozích zápiscích. 
Táta chtěl abych umyl chodníky a schody, utřel prach v domě, uvařil pro nás špagety a zavolal nějaké ženské, od které kupujem zeleninu… ale prostě to nešlo. Nedokázal jsem se zvednout z postele. Prostě jsem jen ležel a čuměl na tu prasklinu co mám na zdi. Tam nahoře už dostali mámu, brzo budou mít i mě. Ať už mě v jednom z nezvladatelných záchvatů vzteku zabije táta, nebo se prostě postupně rozložím. Nemám chuť k jídlu, k pohybu, ani k ničemu. 


„Haló ? Bratře faráři ? Jste tady ?“ Ozvalo se pod oknem z odvrácené strany domu. 
„Jak se dostala do zahrady ?“ Zeptal se Karel sám sebe a podíval se na hodinky „Má být přece v kostele.“ Připlížil se k zácloně, tak, aby nevzbudil pozornost. Paní Nakládalová ve svém věku a květovaných nedělních šatech nevypadá jako někdo, kdo by byl schopný přeskočit dvoumetrovou zeď. To ani přesto, že je zasloužilou členkou místního Sokola. Patrně se jí v rukách rozpadl zrezivělý zámek na vrátkách od cesty u potoka. Soudil tak podle oranžové šmouhy na dlani, kterou pozvedala k úpravě precizně načesaných vlasů.  Přikrčil se a vrátil se zpět k deníku. Nemohl přestat číst, byl magicky upoután k Jeronýmovu rukopisu. 
„Jestli jste uvnitř jen řekněte, že jste v pořádku. Jinak zavoláme policii, nebo hasiče, nebo záchranku…“ To ho již probralo. Tři mohutné kroky a stál zase u okna. Rozhrnul závěs, otevřel pravé křídlo okenice a zavolal: „Jsem v pořádku, paní Nakládalová. Můžete jít na bohoslužbu. Jen nechci být rušen.“ 
„A nechcete třeba změnit prostředí ? Nabízela jsem vám ty Jánské Lázně.“ 
„Ne ! A prosím vás, běžte. Nebojte se o mě, za pár dní budu v pořádku, teď potřebuji hlavně klid.“

--- 

Malý domek u lesa působil velmi útulně a přívětivě. Jelikož bylo již dávno po dešti, na šňůře viselo bílé prádlo a okna ze severní strany byla otevřená. Z nich do světa znělo rádio Impuls. Stařičká žena v zástěře šla právě natrhat petržel do polévky, když tu vidí od lesa přibíhat skvrnku. Skvrna se přibližovala, až bylo možno těsně za plotem rozpoznat polonahého kluka. Přimhouřila oči. „Ty pohyby… to musí být náš Tonda. Ale co tady dělá ? Panenko Maria a já se dneska na mši tak modlila, aby mě někdy přišel navštívit. Nesmím ti zapomenout do příště utrhnout lilii.“ 
„Ahoj babi.“ 
„Toníku, ty ale vypadáš. Mokrej, ušmudlanej, nahatej, cos prováděl ?“ 
„Ále, ujel mi ráno autobus a tak jsem šel k Mártymu do města pěšky, ale zastihl mě slejvák.“ 
„Takovou hroznou dálku ? Ješiši, a to tě máma nemohla vzít autem ?“ 
„Babi, vždyť je to kousek. Rodiče jeli včera se ségrou na koncert do Prahy, vrátí se až odpoledne.“ 
„Tos mohl jet s nima.“ 
„Ani náhodou.“ 
„No jo, už jseš velkej chlap. Zrovna dělám vývar, pojď mi trochu pomoct a pak si pochutnáme.“ 
„Nemáš nějaké tričko na půjčení ?“ 
„Mám tu pár košil po dědovi.“ Tonda vyvrátil oči v sloup, již se viděl u plotny v dědově vlající flanelce. 

--- 

Zvony odbíjely 10 hodin a věřící se hrnuli ven z kostela. Někteří utíkali vstříc přípravám nedělních obědů, návštěvám, nebo turnaji okresního přeboru, a nestihli paní sloužící, jak se zde jáhence Kláře říká, ani podat ruku. Jiní se zastavovali a brzdili řadu nastrojených husitů přednášením dlouhých feedbacků:
„Sestro, bylo to vynikající. Úplně jsem si vzpomněla na to, co se stalo minulý týden mojí kamarádce… Jo a líbilo se mi, jak jste říkala to o tom apoštolu Pavlovi, že …“ 
„Ano, ano, děkuji vám, ale podívejte, vypadá to, že mi chce něco říct sestra Nakládalová, zapamatujte si prosím myšlenku a dopovíte mi to.“ 
„Bratr Karel je doma, viděla jsem ho. Je prý v pořádku, ale nechce s nikým mluvit.“ 
„Rány se hojí, když jsou v klidu. Asi ho chápu… moc vám děkuji…“ 
„Stejně si myslím, že byste ho měla večer, až objedete sbory, navštívit. Vás má docela rád, na vás dá.“ 
„Uvidíme“ řekla Klára a věnovala se členům sboru. Za půl hodiny už bylo v prostorách kostela ticho. Ještě zvýšila hlas na několik práčat, která nebezpečně dováděla na zábradlí, zatímco se jejich rodiče bavili za rohem. Sbalila si knihy, složila talár do tašky a zamkla vchodové dveře. 
Po otočení klíčů v zapalování se opět rozeznělo rádio. Vzpomněla si na mladíka z lesa a jeho oblečení na zadním sedadle. Natáhla po něm ruku. Látka trička i mikiny byla stále mokrá. Řekla si, že kusy oděvu aspoň trochu rozprostře. Na šedé mikině bylo velké logo Zmijozelu, populární koleje záporáků z příběhu o Harrym Potterovi. „Hmm, klučina má literární vkus.“ Z kapsy náhle vypadl papírek. Zvedla jej a rozvinula. 

Ansgaros11
37bluetq49

Chvíli na něj zírala. Ansgaros11, to mi něco říká. Zakryla si čelo, jako by měl tento pohyb urychlit práci paměti. Mám to ! Minulý týden mi Janička z náboženství ukazovala nějakou novou online hru, a jedna z postav se kterou válčila se tak jmenovala. Téóáčko. Tears of Angels. Temná MMORPG jedoucí na notě Diabla. Tohle Janička říkala a kvůli slovnímu spojení na notě Diabla to Kláře uvízlo v paměti. 

----------

Příliš malá místnost pro takové množství věcí. I tak by se dala popsat kuchyň paní Horákové, babičky Tondy Horáka. Ačkoliv se prostor zdál být na první pohled ovládnut chaosem, každý předmět měl své řádné místo, přesně takové, aby ho paní Horáková našla i po tmě, jak s oblibou opakovala překvapeným hostům. Na zdi mezi dědou vyrobenými poličkami na koření tikaly vybledlé hodiny s červeným rámem. Kolik času už asi změřily ? 
„Tak povídej Toníčku, co nového ve škole ?“ 
„Dobrý.“ 
„Tolik tam toho nedávej, zbytek půjde do salátu… Říkaly ráno babky v kostele, že ve městě našli mrtvého farářovic syna, není to ten od husitů, co chodil na gymnázium s Natálkou ? Jak vyhrál loni tu matematickou soutěž a byl v televizi ?“ 
„Hele, až se Naty vrátí z Prahy, můžeš se jí zeptat. Já fakt nevím.“ 
„No to zas budou léta Páně, než se tady ukáže… a už někoho má ? Je taková šikovná.“ 
„Nevím.“ 
„Ty seš teda číslo… jak to krájíš, dej to sem. Zavolej radši Moura, budeme pro něho mít mňamku.“ 
Tonda prošel úzkou tapetovanou chodbou na verandu: „Čičiči, Mourine.“ Kocour si dával na čas, pravděpodobně lovil myši na louce za plotem a byl právě v plném soustředění. Tonda odsunul časopis Blesk s vyluštěnou křížovkou, a posadil se na houpací lavici. Kdyby mu rodiče dovolili data, zkontroloval by messenger. Takhle se musel spokojit s jednou SMSkou od Káti. 
„Ahoj nechces jit ven ?“ 
Káťa je spolužačka ze stejné vesnice. Není ani hezká, ani škaredá, ale strašně ječí. Jít s ní po ulici znamená vystavovat se nežádoucí pozornosti kolemjdoucích, kterým vadí její vysokofrekvenční švitoření, a o to Tonda momentálně nestál. „Ne sry jsem u babicky“ S Káťou se dá chodit do kina, protože tam mlčí, nebo od ní opisovat domácí úkoly těsně před hodinou a potom ji za to pozvat do kantýny, což si bohužel vykládá jinak, než jako přátelské poděkování za poskytnutý domácí úkol.
„Čau“ Přiložil Tonda telefon k uchu. „Kámo se poděláš… Ne, vole… taky ne, vole… Ztratil jsem heslo od toho novýho vyexpenýho účtu v Téóáčku. Jo, jsem, debil… prostě zůstalo u tý ženský v autě no…Bylo to něco bluetq, chtěl jsem si ho u tebe změnit… Jenže ten kreténský systém pro změnu hesla chce staré heslo, uplně na palici… a přístup do mailu už nemám, zakládali jsme ho přece na prvním stupni.“ 
„Tondó, kde seš tak dlouho ?“ Babička volala na Tondu a místo něj přiběhl Mour, mourovatý kocourek, který měl být loni vydán nemilosrdnému utopení jako jeho sourozenci, ale osud mu byl milostiv. 

--- 

Klára si odkašlala. V druhém sboru nebyl mikrofon a musela se při bohoslužbě velmi namáhat, aby ji slyšeli nedoslýchaví účastníci shromáždění. Chytila se za krk. Celé nedělní odpoledne střídavě myslela na faráře Karla, jeho mrtvého syna a kluka, který jí ráno utekl v lese. Občas si z kapsy vytáhla papírek s údaji do hry. Mohl by jí v něčem pomoct ? Arcidémon Ansgaros11 lvl 130, dračí tělo, mohutná křídla, rudé oči a dlouhé drápy. Janička by proti němu tváří v tvář ve hře neměla se svým levelem 50 žádnou šanci, pokud by po jejím boku nebojovali další přátelé online.

--- 

Milý deníku, 

dneska jsem byl odpoledne u psychologa. Táta pořád neví že tam chodím, ale plánuju mu to v nejbližší době říct. Přes den bylo venku docela hezky, školu jsem vytrpěl a dokonce mi Žabouš dal po dlouhé době jedničku z biologie. Učiteli biologie Mrázkovi říkáme Žabouš, protože na školním výletě zastavil celou třídu na silnici, kde ležela mrtvá žába, a začal nám popisovat jednotlivé části jejího těla. Pepřenka se z toho poblila a tahle historka ji bude provázet až k maturitě, tedy kromě té, kdy jí kluci ze srandy asi měsíc každý den dávali pepř do pití a ona si toho nikdy nevšimla. 

Psát o ostatních mi dnes přijde jednodušší, než psát o mně. Možná, že když se v sobě moc hnípám, propadám do hlubších depresí. Tetovanej Luky s partou mě dnes pozvali na house party. Je to místní šílnenec. Bude z toho určitě mega bordel po celým městě a báby si budou stěžovat až v novinách. Táta je do večera na nějakým vikariátě, až přijede, budu už dávno z domu, takže nebudu muset čelit jeho naštvanýmu xichtu. Stejně se to pak dozví od katolíků… protože na té párty bude asi i syn bývalýho katolickýho kněze, takový trochu aspirant na smažku, je zajímavý, že nikomu nevadí jeho existence… zatímco ta moje vadí asi všem.

Karel si otřel slzu a zvedl se od psacího stolu v synově pokoji. Je vůbec správné, že čte jeho tajný deník ? Jak jinak by se ale dozvěděl, co se skutečně stalo ? Jenomže s každým řádkem se ho jímala čím dál intenzivnější bolest. Jak málo svého syna znal. Proč se mu kluk nesvěřil se svým trápením ? Denně se mu svěřují desítky lidí… 

Bratře faráři, umřel mi jezevčík, bratře faráři asi půjdu na potrat, bratře faráři vyhodili mě z azyláku, bratře faráři jak je to s tím Kristovým božstvím ?, bratře faráři manželka mě podvádí, bratře faráři nevěřím v Boha, bratře faráři…

 ta slova na něj doléhala, cítil se jimi kamenován jako Štěpán, ale vždy byl připraven pomoci. Celé noci přemýšlel a bděl na modlitbách, plánoval jak pomoci každému z nich. Z lásky by se pro ně dal i ukřižovat.. Hledající, plačící, vyloučení, nemilovaní… ti všichni volali 

bratře…

 ale dlouho, už dlouho Karel nezaslechl cennější oslovení: „tati“. 

Když zemřela Mariana předsevzal si, že kluka vychová tak, jak by si to přála ona. Pak přišly povinnosti a konverzace s Jeronýmem se zúžily na praktické záležitosti a otázky na školu. Když se ho Karel přišel zeptat, jestli s ním nechce jet na ryby nebo si zahrát 

Česko

, syn vždycky raději hrál na počítači a nepřál si být rušen. Sám se uzavíral… patří to přece k věku, ne ? Když bylo Karlovi 16, četl si tajně na půdě reformátory a také se stranil sourozenců a rodiny. 

--- 

Sotva Klára vystoupila z auta, fenka Daisy se mohla uskákat radostí. 

„No, ahoj ! Podivej co ti panička přivezla, no podivej.“ Vytáhla plechovku, kterou odpoledne dostala v posledním sboru, kde značně oslabená vysluhovala pátou bohoslužbu slova pěti věřícím v rodinné kapli. 

Tamní komunitu, která se schází v soukromých prostorách domu manželů Drbohlávkových tvoří zejména důchodci a mladá romská rodina, do níž jsou vkládány všechny naděje na budoucnost sboru. 

Paní Ludmila Grossová s sebou vodí i fenku Sáru, ukázkového kostelního psa. Vždycky, když biblická čtení obsahují texty o Sáře, manželce Abrahamově, pes straží uši a naslouchá. Paní Grossová je milovnice všeho zvířectva a pravidelně Kláře dává pamlsky pro Daisy. Bratra faráře Karla, zase zásobuje krmením pro rybičky. 

„Fuj, pusť to !“ Daisy se zakousla do šedé mikiny s logem Zmijozelu. „To nesmiš !“ 

Klára už dnes po šesté vytáhla věci z auta, odemkla dveře farního domu a jako obvykle směrem ke kříži zavolala „Miláčku, jsem doma !“ Ukřižovaný Miláček se tvářil nenadšeně jako obvykle. 

„Měla bych si někoho najít, tohle už začíná být opravdu velmi divné.“ Pomyslela si. Uložila roucho, knihy, brašnu odhodila na pohovku a připravila jídlo Daisy. Pro sebe z ledničky vylovila jogurt a usadila se s ním do křesla. Zkontrolovala diář na mobilu. Ráno ji čeká ukládání urny… urna, mrtví, smrt… 

Musím zavolat Málkovým, jestli je doma Janička

. Staré ruské digitální hodiny po předchozím nájemníku ukazovaly 19:53. 

Nebudou mě mít rádi.

„Málek, prosím.“ 

„Dobrý večer, tady sestra Klára. Moc se omlouvám, že vyrušuji…“ 

„Ale vy nikdy, sestro. Voláte ohledně toho plotu ? Chlapi psali, že na to vlítnou příští týden. Jo a dnes jsme nebyli v kostele, protože jsme jeli na oslavu k přítelčiným rodičům.“ 

„Ne, ne a díky za zprávu. Je doma Janička ?“ 

„Má průšvih ? Nepracuje v náboženství ? To je tím, že pořád paří ty kraviny na počítači…“ 

„Ne, nemá průšvih, je to výborná žačka. Minule dostala pochvalu. Potřebovala bych s ní krátce mluvit.“ 

„Kdyby byly problémy, řekněte. Jsme husiti, stanovíme hranice, však víte jak 

haha

.“ 

Husiti a hranice, ten se vždycky povede.

 „Zavolám ji, vydržte….“ Dále se ozvalo tlumené „Janóóó, pani farářka volá.“ Byl slyšet dupot po schodech. Klára zatím zapnula notebook, připravena stáhnout si hru. Přemýšlela, proč se jí říká farářka, když farářka není… ještě jí do kněžského svěcení zbývají dva roky studia. S dosavadními oslnivými úspěchy v 

koiné

 a 

ivritu

 i tři až čtyři. 

„Haló ?“

„Ahoj Janičko. Pamatuješ si, jaks mi říkala o té hře Tears of Angels ?“ 

„Jop, zrovna to hraju.“ 

„Mohla bys mí o ní prosím trochu povykládat ? Vypadá to, že se ji chystám taky hrát…“ 

---- 

„…a sousedka Janáková na to říká: no jo, ale vy máte skleník, tak si nestěžujte, že vám všechno pomrzlo. Tím byla schůze zahrádkářů de facto ukončená a pak nás Miloš Kořínků, víš který, takový ten děda s bekovkou, co tě vždycky jako děcko hlídal před kostelem, pozval do hospody. No a v té hospodě jsme potkali Jiřinu Vránovou, co učila tátu na klavír. Ta teď po operaci tááák přibrala, že jsme ji málem nepoznali…“

„Babi, tak já už půjdu, jede mi to za deset minut od památníku.“

„Dobře Toni, ještě ti dám něco na cestu.“ Babička otevřela spíž a vytáhla polskou bonboniéru, pytlík sušených jablek a dvě kofily. „Na, o to se podělte s Natálkou.“ 

„Děkuju. Jsi nejlepší.“ Tonda se sehnul, políbil stařenku na tvář a od branky jí zamával. 

Na opačné straně kopce ve zdech panelového domu se u telefonu vztekal jeho kamarád: 

„Kámo, ty mi to vůbec nebereš. Přepadla tě tam u vás v lese smečka medvědů ?“ 

„Spíš já jsem sežral smečku medvědů“ 

i když medvědi nežijí ve smečkách... 

„Byl jsem odpoledne u babičky, vždycky začne mluvit a nosit jídlo…“ 

„To znám, ale na jednu stranu, buď rád. Moje obě báby jsou mrtvý, dědek v domově a ta jihlavská od tátovy nové pipiny mě nesnáší.“ 

„Hele, jo, jsem rád. Bábi Horáková je na nás dycky hodná. Víš co, takový to místo. Ten… safespace.“ 

„Přesně. Fakt, mega závist. Tvoji bábi prostě chci. Budeš dneska ještě pařit ?“ 

„Asi ne, přijdu dýl a ztratil jsem nový triko a mikinu, matka bude šílet.“ 

„Nemáš nechávat hadry v autě u cizích ženských. Pamatuješ si číslo auta ? Bodlo by nám taky to heslo.“

„Ne, zdrhal jsem, ještě mě, vole, zabásnou kvůli kreténovi Lukášovi.“ 

„To je kravina, Luky je sice dost mimo, ale neměl důvod, se ani neznali. Džeryho zabil fotr. Vole, se řekne farář, všichni se můžou toto… a stejně to byl magor. Šak víš jak na něho řval, když dostal pětku z dějáku.“ 

„Počkej, jeho otec byl přímo ve škole ?“ 

„Jo, psali jsme na toho no… Husa a Džery ten test brutálně vyfailil. Pak do školy naběhl jeho fotřík vole v kolárku, s odznáčkem s kalichem vole a totálně ho ztrapnil.“ 

„V kolárku loool, to možná ztrapnil tak sebe.“ 

„Každopádně by ses do toho neměl víš co… Budeš mít pak na krku celej Vatikán.“ 

„Počkej, ti husiti nepatří k Vatikánu.“ 

„No, já bych to moc nedráždil… četl jsem na internetu, že je to celý propojený a ovládaj to Zednáři z Ameriky. Prostě mafie.“

„Husiti ale nejsou katolíci a ty jsi kretén, co věří hovadinám.“

„Jak vypadala ta ženská ? Nebyla taky kněz ?“ 

„Nevím, ale… když to tak říkáš… měla v autě obrázek s Ježíšem a… byla docela nastrojená na to, že je volno… ty vole… neděle, víš co.“ Autobus přijel k památníku obětem I. a II. světové války. Tonda nastoupil, zaplatil 5 korun a usadil se v zadní části poloprázdného vozu. 

Kámoš zatím využil volné chvilky u počítače: „Tak tady googlím husitský farářky. Mohly by to být dvě ženské. Buď jedna úplně stará…“ 

„Ne, nebyla stará. Spíš tak do 30, černé dlouhé vlasy, byla vlastně docela hezká.“ 

„Pak je tady ještě jedna, jakási jánehka…“

„Jáhenka, vole“

„Ať už to znamená cokoliv, popis sedí. Je tu i adresa… a je to asi čtyři kiláky od vás.“ 

---------- 

Milý deníku, 

je to v háji. Jsem mrtvej muž. Už ne tak jako před tím… Na té párty jsme se hodně opili. Myslím, že mi Simon nasypal i něco do drinku, protože jeho lišácký fakeovní xicht je to poslední, co si pamatuju. Ráno jsem se probudil vedle Lukášovy holky Markéty. Nic jsme spolu neměli, ale ona byla do půlky těla svlečená a spala mi na rameni. Asi jsme v noci s dalšíma lidma, co pospávali v rozích místnosti, hráli flašku. Dřív , než jsem stihl zdrhnout, přišel do pokoje nasraný Lukáš, praštil mě do zubů tak, že mi tekla krev a řval na mě jako totální debil. Řval taky na Markétu a já nesnesu, když někdo nadává holkám. Zastal jsem se jí, ale ta kráva, než aby mi byla vděčná, si vymyslela, že jsme spolu spali. Snažila se ho tím jen vytočit. Přitom já jsem asi poslední kluk v tomhle zatraceném městě, který s ní ještě nikdy nic neměl a ani nechtěl mít. Zdrhal jsem od Lukáše jen v trenkách přes zahradu k potoku a potom zadem kolem garáží a sousedů k faře. Domů jsem se dostal zahradou jako zloděj. Viděly mě nějaké báby, takže očekávám i brzkou bouřku od táty. Doháje. Nevím, jak to vyřešit. Jsem mrtvý muž. 

Karel se na tohle musel napít… 

Milý deníku, 

táta zatím nic neví a Lukáše jsem potkal jen virtuálně. Napíšu o tom níž. Napsala mi kráva Markéta, ať se nebojím, že potom Lukášovi vysvětlila, že jsme spolu nic neměli, protože přece všichni ví, že jsem buzerant. Ale já nejsem buzerant. Jsem asi prostě anděl… zjistil jsem, že se tomu říká asexuál a že takoví lidé prostě taky existují. Dnes jsem předstíral nemoc, abych nemusel do školy a mohl hrát Téóáčko. Začal jsem před rokem na 4. serveru ve světě 

Gilneária,

 ale nyní hraji radši na 5. Kvůli Mártymu. Vstoupil jsem do hry jako 

bojový anděl

 a aspiroval na pozici 

archanděla

. Mám i profil, kde hraju za 

démona pokušitele

, ale tomu věnuji podstatně míň času. Dneska jsem měl náladu hrát za anděla Malkizedeka, konečně dokončit dva zbývající levely. Nepopírám, že inspiraci pro jména herních postav čerpám z tátových knížek. 

Když hráč dosáhne titulu archanděl může si znovu zvolit svoji cestu, jestli zůstane andělem, nebo se stane démonem, stejně tak, když se hráč opačného tábora stane arcidémonem může se stát andělem. 

Vybíjel jsem draky v jeskynní oblasti a najednou mi napsal neznámý hráč, jestli se nechci přidat k jeho bandě a quest dokončit společně. Uzavřeli jsme spojenectví i když se jednalo o démony a zhruba za hodinu už jsem měl titul archanděl. Nabídli mi, že se můžu stát členem jejich gildy. Což mi bodlo, protože mě nedávno z té naší Márty vykopl, protože jsem dlouho nepomáhal jeho pitomýmu bratrstvu. Stal jsem se démonem, získal nový skin a všechno se zdálo cool. Trochu váhavě jsem přistoupil na pravidla gildy, že máme všechny zbraně a schopnosti společné. Odevzdal jsem cizímu hráči část své nejlepší zbroje a očekával, že mi poskytne tu svoji. Nestalo se tak a hráč vyšel z anonymity. Začal mě urážet a komentovat víkend. Došlo mi, že se za monitory skrývá Lukášova banda a že se mnou vyjebali. Váhám, jestli jim mám jít namlátit. Makal jsem na tý postavě fakt dlouho. Byl to můj druhý, lepší, život. Vím, že se schází v garáži u Simona, kde jen hulí, pouští hnusnej dubstep a paří na kompu. Mám to k nim asi pět minut podél potoka. Uvidím, jak se rozhodnu. Když bude táta v pohodě, zůstanu radši s ním. 

Karel ztuhl jako socha. Ten den… ten den se vrátil z rady starších a načapal Jeronýma jak místo učení dějepisu hraje Téóáčko. Jelikož byl naštvaný na bratra předsedu, který si pro noc kostelů prosadil jazzový koncert garážovky své vnučky, namísto nabízené evangelizační přednášky významného teologa, obrátil svou agresi na syna. 

„Tak ty se učíš ? Jeronýme, podívej se na ty známky. Propadáš z dějáku, z občanky a z češtiny máš za čtyři. Ráno jsi brečel, že tě bolí hlava a teď zase plýtváš časem a hraješ si na počítači. Měl by ses chovat zodpovědně, takhle na Husárně nevydržíš ani semestr. Pokud vůbec doděláš gympl…“ 

„Jdi doprdele s Husárnou, na Husárně se udrží každej, vždyť dneska berou každýho kdo chce a umí se tvářit, že trochu rozumí. Podívej se koho světěj, úchyly a pokrytce, kteří neví co se životem. Už dávno to není ta tvoje slavná Bohoslovecká fakulta.…“ 

„No to se teda pleteš. Pořád tam učí kapacity. Docent Buk, profesorka Kinská, magistr Poláček, sestra generální biskupka… Tady by ses měl inspirovat, přemýšlet taky čím přispěješ lidstvu, víš, a ne pořád jen pařit hry a čumět do čísel a všechno ostatní odsuzovat. Věříš ty ještě vůbec v Boha ? Jeronýme, věříš v Boha ?“

„Hele, posloucháš se někdy ? Tyvole, ve sboru na všechny pořád ťuťu ňuňu a na vlastního syna seš jak Herodes. Jdu ven.“ 

„Jeronýmku, já to tak nemyslel… je toho na mě moc, co umřela máma…“ 

„To říkáš vždycky, ale mě to nezajímá. Přestaň to svádět na mámu. Jdu prostě ven. A dobrá otázka… ta s tím Bohem… že se ptáš až teď. Tak abys věděl: Nevěřím ! Protože podle všeho Bůh je magor, co nechal ukřižovat vlastního syna. A takovýho Boha já nechci.“ 

Karel zabořil hlavu do deníku a několik zápisků se rozpilo slzami. Seděl v černém kolečkovém křesle, za ním na zdi visel plakát Tears of Angels, zobrazoval anděla utěšitele, jak klade korunu na plačící dívku.

--- 

Crrrr.

 Daisy začala pronikavě štěkat. Ruské hodiny hlásily 22:01. 

„Daisyno přestaň ! Místo !“ 

Koho to sem andělé přivádějí ?

 Osvícený lampičkou u vchodových dveří stál Tonda. 

„Dobrý večer… ale, my se přece známe.“

„Ano, dneska na silnici. Jmenuju se Antonín Horák, přišel jsem si pro mikinu a taky… taky v ní byl takový papírek s přihlašovacími údaji… Doufám, že jste ji neprala.“ 

„Já jsem Klára Gabriela Pokorná. Mikinu jsem neprala, jen sušila. Chcete jít dál ?“ 

„No já… měl bych jít brzo domů. A chci se vám omluvit, že jsem utekl. Zpanikařil jsem. Chci vám říct co se stalo Džerymu… ale jen proto, že jste ta…“ 

Klára zvědavě pozvedla obočí a čekala, jak mladý muž dokončí větu. 

„No… duchovní. Chci, aby to bylo zpovědní tajemství.“ 

„Pojďte dovnitř, omlouvám se za ten nepořádek. Tohle je Daisy… Kdysi byla takové malé ustrašené klubíčko z útulku … teď nám tady vládne, žejo Daisy.“ 

Fenka souhlasně zaštěkala a nechala se od hosta podrbat za uchem. 

„Neskač !“ Napomenula ji Klára a uvedla Tondu do obývacího pokoje. Na konferenčním stolku stál notebook s pozastavenou hrou Tears of Angels. 

„No ne, vy taky hrajete ? To hrajou už asi fakt úplně všichni.“ 

„Dáte si něco ? Myslím, na pití.“

„Voda stačí… Vidím, že jste mi ukradla postavu…“ 

„Ne, jen mě napadlo, že to může být cesta do světa zesnulého Jeronýma…“ 

„No, tak trochu… tak já vám řeknu co se stalo, ale nesmíte nikomu ublížit a nikde to šířit, ani na policii.“ 

„Počkat, počkat o tom ale zpověď není.“

---- 

Bylo už pozdě v noci a Karel se přesto vydal na místo, kde nalezli Jeronýmovo tělo. Potok, ke kterému ústí zahrady ze sousedství. Během dne několikrát pršelo a stezka byla bahnitá. Nebylo vidět pod nohy, ale Karel byl přesvědčen, že cestičku zná. Přes nepříjemné čvachtání uslyšel hrát hudbu z nedaleké garáže. Když se přiblížil, spatřil partu mladých, jak hrají neznámou karetní hru s fantasy obrázky a někteří tancují nebo něco pokřikují do rytmu. Na židli, která působila dojmem, že se za chvíli rozpadne seděl potetovaný mladík, k němu se vinula pohledná dívka v bundě 

Adidas

. Nepochybně svůdná Markéta a vedle ní Lukáš. 

Karlovi ve tmě vzteky zčervenala tvář a na čele mu vyskočila žilka. Obraz se rozostřil. Měl trochu popito, ale naprosto rovně se rozběhl do otevřené garáže jako rozzuřený býk. 

„Vy svině ! Zabili jste mi syna !“ 

„Co se děje ? Luky, kdo je to ?“ 

„Já, já nevím…“

„Lukáši víš, je to Džeryho fotr.“ Vykřikla Markéta.

Nezvykle nadměrného hluku si všiml Simonův otec a přiběhl s kosou, kterou sebral u kůlny „Co se to tady děje ?“ Zařval hlasem dlouholetého fotbalového trenéra. 

„Zabili, mi syna.“

„Pane faráři ?“ Zíral překvapeně majitel pozemku.

„Zabili, mi syna. Všechno si to napsal. Před tím, než umřel. Půjdete sedět až zčernáte !“

„Hele, chápe tady někdo vo co go ?“ Zeptal se brunet ve žluté kostkované košili. 

„Nevím, asi čichal kadidlo.“ Řekl pohrdavě s pokusem o vtip Lukáš. Bledý obličej jeho dvou nejlepších kamarádů se však nepohnul. V jejich očích se zrcadlila hrůza té noci, kdy mírně sjetí pozorovali, jak Luky naivního zoufalého Džeryho zmlátil a nechal ležet v potoce. Doufali, že se zvedne a půjde domů… už nikdy nevstal. 

Jeho otec, farář Karel v rámci pomsty převrátil stůl, chytl Lukáše za límec, ale téměř ve stejné chvíli ho zase pustil a ruce přiložil ke hrudi. Všem bylo jasné, že něco není v pořádku a z obranného módu přepnuli do záchranářského. 

„Markéto, vole, ty seš na zdrávce…“ 

„Ješiši, vidíš, dyk je to infarkt myokardu.“ 

---- 

Daisy usínala v pelíšku. Jen tak mimoděk pozorovala dvojici lidí konverzujících na sedačce. Tonda se jí líbil, protože nevěděla, že jí v lese ztratil oblíbenou přepravní deku. Deka byla symbolem štěstí. Daisy ji vídala, když s paničkou jezdívaly dovádět k řece. Aporty do vody, plašení nutrií a kachen, množství pamlsků. Ráj na zemi. 

„Uvědomujete si, že je to docela závažné obvinění ? Nemáme žádné důkazy…“

„Ne ? Pro mě je dostatečný důkaz Džeryho strach přijít domů s hnusnou známkou. Ale bylo mi jasný, že se ho budete zastávat.“

„Nikoho se nezastávám. Jenom se mi to celé zdá unáhlené… a měl byste své podezření přednést policii. Jestli chcete, můžu vás ráno vyzvednout a pojedeme spolu do města. Napíšou vám na stanici omluvenku…“ 

„Jo, tak jo. A ještě něco jsem si vzpomněl… Džery si možná vedl deník. Ségra říkala, že se porval se spolužáky, když mu ho na obědě sebrali z tašky.“ 

„To by mohlo pomoct vyšetřovatelům, tak na to zítra nezapomeňte. A teď už je hodně pozdě, zavezu vás domů.“ 

Když se Klára vracela ze sousední vsi, hodiny ukazovaly 01:13. Spánek je vymoženost prostých. 

---- 

Konec

O několik let později, v liturgicky stejnou neděli seděli dva muži v městské kavárně. Přes sklo pozorovali dění na náměstí a povídali si o životě, o rodině, politice, aktuálním i neaktuálním dění. 

„To si představ Jeníku, před lety touhle dobou jsme tady měli faráře maniaka.“ 

„Zas nějaký zneužívání ? Tenkrát se s tím roztrhl pytel.“ Usrkl pěnu Jeník. 

„Ne, normálně vražda. Husitskej farář zabil svýho syna, zavřel se na faře a za pár dní na to dostal infarkt. Naše Markétka ho resuscitovala, volali sanitku, pak běžela pro ten… acylpyrin, ale umřel. Nevím jestli přímo tady, nebo ve špitále.“ 

„Jak ho jako zabil ?“ 

„Byl to starej vochlasta. Asi kluka zbil a nechal ho ležet za barákem. Za farou v zahradách teče takový potok. Klučina spadl do potoka a snad se utopil, podchladil, nebo co já vím.“ 

„No dobře, ale ten farář se k vraždě přiznal ?“ 

„Houby. Tihle černoprdelníci vždycky přece jen zatloukají, je jedno jestli katolík, husita nebo evandělík. Zapomínají na to, že jsou jenom lidi… Prý se našel deník v pokoji toho kluka.“ 

„Jasný a tam napsal, že ho zabil táta ?“ Zasmál se Jeník a přimhouřil oči. 

„Prej byl poslední čitelnej zápisek to… jakže to bylo… 

Ať už mě v jednom z nezvladatelných záchvatů vzteku zabije táta nebo

… a tam to končilo. Dál to bylo rozmazaný. Fotřík deník totiž asi našel a snažil se ho spláchnout, aby pravda nevyšla najevo.“ 

„To je ale pěkná blbost, Rudo. Příště si na mě vymysli něco lepšího“ Pokáral Jenda kamaráda a nasypal si víc cukru do kávy. 

Úplný konec

„Máte všechno ?“ přerušil hovor sympatický číšník s přísně utaženým motýlkem, zpod kterého čouhalo tetování.

„My jsme spokojení, Luky“ 

„To jsme rádi.“ S úsměvem konstatoval a přešel k vedlejšímu stolu. 

„Jendo, to je Lukáš, Markéta to s ním táhla celou střední, ale rozešli se, když odešla do Prahy na výšku. Pořád jsme jí ho rozmlouvali. Byl to dřív takovej problémovej vejrostek, ale teď si s kámošem otevřel tadyctu kavárnu a dobře se činí. Myslím, že ho akorát nebavila škola. Nikdy nevíš, co se z koho vyklube. Zatímco klukovi všichni nadávali, sebral se, začal podnikat a časem se snad bude i ženit s tou svou těhotnou holkou. A svatýho faráře intelektuála všichni obdivovali a zamordoval vlastní děcko.“ 

„Nestuduje Markéta náhodou taky na té husitské fakultě ?“ 

„To sice jo, ale sociální práce… to vona si drží zdravej dištanc.“ 

„Jenom abyste neměli v rodině brzo taky farářku.“ 

„Náhodou, nemusí to znamenat nic špatnýho. Teď tady slouží nějaká šťabajzna a podle všeho je to normální fajn ženská… teda až na toho hroznýho psa, co bábě rozryl záhonek.“