Bylo by vtipné, kdyby si duše na věčnosti mohly pouštět videa s faily z pozemského života. Něco jako Darwinovy ceny, akorát Stvořitelovy ceny. Přišlápnutá alba u oltáře a následný držkopád už je stará záležitost. Nejnovější trapas se mi stal, když jsem při bohoslužbě zapomněla apoštolské symbolum. Říkala jsem si, že nebudu sama před sebou trapná a nebudu si přece všechny známé texty psát. Kdo to kdy viděl, aby kazatel četl otčenáš nebo krédo z papírku... 
Po homílii vyzývám sourozence: "Nyní jako odpověď na slyšené Boží slovo, vyznejme naši víru apoštolským vyznáním víry... Věřím v Boha." a v tu chvíli totální zásek. Nervozita jistě sehrála svoje. 

Nedávno mi kamarádka vyprávěla, jak v dětství při vystoupení na besídce zapomněla slova folklórní písně, a na pódiu si pohotově vymyslela vlastní. Všichni, kromě záchvat smíchu mající učitelky v zadní řadě, se tvářili dojatě. Jenže tohle je naprosto jiná situace. Ticho. Koukám na obec, obec kouká na mě. Koukám na obec, obec kouká na mě. Následně se vzdávám a bohoška slova pokračuje (nebo spíš končí) nejbližší nezapomenutou částí. 

Velmi jsem se za toto pochybení styděla a červenala se při loučení s věřícími. Taktně se raději vraceli k bodům v kázání a tuto situaci nikdo neměl potřebu komentovat. Až na jednu starší paní: "Víte, co mě dnes zaujalo ? To vaše zkrácené krédo. Úplně jsem si uvědomila moc těch slov. Ve slovech Věřím v Boha je totiž obsaženo úplně všechno ostatní. Děkuji." A při uklízení jsem pohlédla na monstrózního svalovce, jenž v tamním sboru znázorňuje Krista, a řekla: "Děkuji."

Nemusíte ani mít opici, aby vám v posvátnou chvíli přetrhla nit Homerova opička.