Šufl

Studentské bohoslužby se v Husově sboru na Vinohradech konají každou středu v 19:00. Bohoslužbě slova předsedají studenti a eucharistickou část slouží spirituál. Protože tradiční první liturgie Církve československé husitské podle patriarchy Karla Farského je zpívaná, a ne každý se cítí být dobrým pěvcem, občas bohoslužbu slova zpívá jeden student, káže další, a pak následuje bohoslužba obětování. 

Když vzpomenu na události před svým prvním kázáním ve vinohradské obci, musím se usmát. 
Přijela jsem ze školy, doladila texty i kázo, začala se chystat. Pokud je Terezie slavnostní, nosí kostkované sako a kalhoty v barvě judské pouště v poledne. Inspiruje se stylem anglikánských kolegyň. (Koneckonců CČSH má k Church of England v něčem blíž než takoví starokatolíci :) , zdravím !). Ale na tom nesejde, veškerá móda, byť by byla z předních pražských butiků, se skryje pod talár. Lidé hledí na talár a Hospodin do srdce... takže lepší oděv je spíš pro osobní pocit slavnostnosti a program následující po bohoslužbách.  
Po modlitbě na bytě mi došlo, že čas se nachýlil. Vzhledem k mé barokní postavě stačilo jedno sehnutí, a rozpadl se mi pásek z Lidlu (ano, přesně, to je onen přední pražský butik pro studenty). Následoval pokus o opravu ukončený nezdarem v podobě polití se vteřinovým lepidlem. Po první oděvní pomoci už bylo nutné běžet do kostela. Sprint s diplomatkou v podpaží je oblíbený vinohradský sport. Páni bankéři a manažeři jej vylepšili na sprint s brašnou na jehož konci nečeká cílová páska a věnec vítěze, nýbrž tramvaj č. 22. Bankéřky a manažerky je strčily do kapsy tím, že běhají bosé se střevíci v ruce. 

Bohoslužba proběhla díky Bohu řádně. Jen musím podotknout, že díky úžasné vyučující předmětu Liturgický zpěv I. a Liturgický zpěv II. si nyní již mnohem lépe poradím se sólovou kolektou (Přispěj nám, sílu dej a v dobrém nás zachovej....) včetně její dynamické extatické části (Neboť tobě jen náleží veškerá čest i sláva...). Autorem not k liturgii Karla Farského je Josef Pícha. Jeden katolický přítel mně kdysi řekl:
"K husitům ? Ty jsi fakt Husa. Vždyť ta církev je o ničem, vaše liturgie je bezduchá operetka." 
"Bratře, Pán Bůh nemá rád pýchu." 
"No, vždyť já taky nemám rád Píchu." :D :D :D Tož tak. Ale my máme Píchu rádi. Pokud se liturgie slouží dobře a opravdově, nemůže být bezduchá a i v případě, že je farář vyhořelý jak Džeremy s Jenem po Kostnici a sbor zeje prázdnotou s babičkami, liturgie nemůže být bezduchá. 
Nejsme to my, ale Duch Boží, který v ní koná své dílo. Pamatujme na to a nestavme se mu na roveň. Bohoslužba není jen koncert, divadlo, besídka, ale živé společenství s Kristem, který se nám dává znovu poznat prostřednictvím Slova a svátosti Večeře Páně. To ostatní je nepochybně velice důležité, ale ne spásonosné. 

Jaký je pocit poprvé předsedat liturgii ? Mystiku si nechám do deníčku. Terezie které prožívají mystiku si píšou deníčky, které se vydávají až po jejich smrti. Takže si budeme muset počkat. :D Takže co mohu napsat ? 
Je to jako se jí běžně účasnit, jen z jiného místa. Můžete být praštění a nevyzrálí jako já. Myslet pět minut před obřadem na pc hry, skate, seriály, kámoše... a přesto vás Kristus při bohoslužbě pohltí a pronikne vaše srdce. Odvrátí váš (vnitřní) pohled od vás, vašich hříchů i radostí, a obrátí jej k sobě. Nelze myslet pouze na sebe, nejen ve chvílích modliteb (husitské modlitby v 1. os. se často recitují jako židovské = v plurálu). 
Např. Jedna sestra bohoslovka je taková veselá kopa. Když jsme někde na drinku nebo o pauze kecáme ve škole, nedá se s ní skoro vůbec bavit vážně. Pak si však oblékne talár nebo stoupne na kazatelnu a hovoří úplně jiný člověk: Mater Koniášová. (ano, říká se tomu obyčejná profesionalita, ale nechte mně o tom básnit, je to děsně působivé). 
Ne nadarmo máme slavit jednu velkou bohoslužbu svým životem. (Řím 12, 1). 

Už jsem si na bohoslužby "z druhé strany" zvykla. Každá je jiná. Někdy čtete Písmo u stolu. jindy zpíváte do poloprázdného mega prostoru. Občas vás někdo doprovodí na varhany (v pokrokových sborech i na kytaru). Někdy tam máte drobotinu a zadáte jim dobrodružné úkoly nebo pro ně srozumitelně kážete, jindy vám liturgii naruší opilí bratři bez domova, občas někdo omdlí, zazpíváte nepodepřeným hlasem a vaše hlasivky vás zbytek bohoslužby nesnáší... Neexistují dvě stejné bohoslužby. Ordinárium, neordinárium. Soukromě se domnívám, že je nemoudré recyklovat kázání a mnohé modlitby (pokud nejste přední česká teoložka a biblistka, nebo si je neschraňujete pro další výjimečnou potřebu - např. pohřební). Každá komunita a každá situace je originální. Darovaná od Toho, který vše činí nové. 

Jak tedy dopadla první bohoslužba ? Dá se to vůbec hodnotit ? Kázo na naimskou vdovu mělo hlavu i patu, nikdo se nevzbouřil (ještě v 90. letech v některých sborech měli věřící zvyk doslova vypískat neúspěšné kazatele). Ordinárium i propria byla též smysluplná. Na projevu, zpěvu a postojích se dá (a taky má) pracovat vždycky...
Věřím však, že skutečná podstata liturgie je neviditelná. Každé gesto má být podepřeno autentickým životním stylem. Bijeme-li se v prsa pro své hříchy, nevymlátíme je tím ze sebe. Je třeba litostí zaujmout postoj otevřený Boží milosti. Přejeme-li bližním "Pokoj" podáním ruky. Musíme být připraveni jim podat svou ruku ke smíření i mimo sbor. 
Povstaneme-li k modlitbě, uvědomujeme si, že den co den v této stejné - nekončící - modlitbě stojíme před naším Pánem... 

Každá naše studentská bohoslužba dopadla dobře. Protože Pán říká: Kde jsou dva, nebo tři ve jménu mém, tam já jsem uprostřed nich. Co víc bychom chtěli ? Do Národního divadla na opravdovou operetku v kvalitnějším podání si můžeme zajít jindy. :)