K LGBT komunitě mám velmi blízko, doprovázím několik queer lidí (někteří se rozhodli pro celibát, jiní žijí v partnerství nebo partnera hledají... respektuji každou svědomitou volbu, která člověka činí šťastným a přivádí blíž k Bohu. Povolení nosit talár ze mě totiž automaticky nedělá soudkyni.). Proto ode mne občas můžete očekávat nějaký teplý obsah. 

Utahaná jako kotě si večer v metru na nástupišti vybírám zbytky salátu ze zubů a užírám se myšlenkami na páteční zkoušku. Když tu zpozoruji kluka. 
Takový ten typický mladý puberťák z venkova, co si dělá výlet do velkého města. Měl veškeré atributy a k tomu atribut navíc: Duhovou placku na batohu. No tak Terezie, duhové placky dneska nosí každý. To přece ještě nic neznamená... Jenomže mi něčím strašně připomínal mě v jeho věku. Držení těla, pohyby, taková ta naivita v očích. V něčem se podobal i romantické podobě evangelisty Jana pro kterého mám slabost. Na eskalátorech jsem stála nad ním a ohlédla se zjistit, co pořád hledá v mobilu. Odepisoval někomu na gay seznamce... 
Doháje Terezie, proč se díváš cizím lidem do mobilu ? Nevím, prostě... prostě na tom klukovi něco je. Vzpamatuj se, nech lidi žít jejich životy. Nemáš za ně zodpovědnost... Nebo jo ?  Zápasím se sebou, ale již za dveřmi svého bytu. Odhodím tašku, okoupu se, ulehnu... Ale pořád myslím na toho kluka. Vím kam asi šel. Jsou dvě nebo tři místa kde by mohl být. 
Převaluji se. Ale nutkání ke stalkování mne zcela ovládne. Znovu se obléknu a děsně unavená nasedám na nočku. Na prvním místě, na kterém by mohl být, není. Barman na popis kroutí hlavou. Jedu na druhé místo, na kterém by mohl být. Tady taky není. Pak už zmožená únavou usínám na zastávce při čekání na další tramvaj.

Ráno mě probudila hrozná zima. Byly 4 hodiny. Terezie, to máš za to, že jsi totální magor a své zkušenosti promítáš do ostatních lidí. Kdyby sis hleděla povinností a ne kravin, jsi normálně vyspaná, aby ses mohla učit na zkoušku. Třeba jel prostě k babičce." Řekla jsem si, že půjdu jednu zastávku pěšky, ať se trošku zahřeju a jedu domů dospat. Když tu na druhé straně ulice vidím toho kluka. Promnula jsem si oči. OMG, mně už dobře hrabe. Nebo je to fakt on ? Měl svěšená ramena a vypadalo to, že bude cestovat směrem nádraží. 
Bylo na čase ho oslovit: "Ahoj. Hezká placka." 
"Jo, dík..." 
"Hele, neviděla jsem tě včera v podniku XY ?" 
"No... jen jsem se tam potkal s kámošem." 
"Já jen, že ses mi zdál nový... jsi z Prahy ?" 
"Ne, nejsem. Jedu domů." Vypadal smutně. Napadlo mě říct kravinu, co ho dorazila. 
"... v pohodě... jednou si najdeš fakt dobrýho kluka, co tě bude milovat." (Možná o jednom vím, dodala jsem v duchu myslíc v prvé řadě Krista.) Načež se rozbrečel a objal mě (trochu jsem brečela i já). Přijela tramvaj do které jsme nenastoupili. Brečel asi minutu a potom jsme si i přes nepříjemnou vlezlou zimu sedli na lavičku. 
Přijal pozvání do Mekáče na kafe. Trochu jsme si povídali. Spíš povídal on. Nevzmohla jsem se na žádné moralizování. Bylo to drsný. Dostal můj kontakt a informaci, kde budu sloužit.
"Tyvole .... Bůh... vždycky mi to přišlo jako hrozně divný slovo." zamýšlel se ospale. 

Na počátku bylo Slovo, 
to Slovo bylo u Boha, 
to slovo byl Bůh... 

 


 

 

Jsme v kontaktu. Děkuji Bohu za všechno.