Šufl

Brigáda na poště bylo jedno z těch dobrodružnějších období života mého. 3:00 vstávačka, cesta na kole přes celé město do poštovního depa (když bylo hodně hnusně, mamka mi půjčila auto) a od 4:00 rozvážet noviny spícím miláčkům, kteří až se probudí, budou mít ve schránce oblíbený tisk. Hlavní důvod této brigády ? Možnost se vyřádit v autě krátce po obdržení řidičského průkazu ! Yes !  vrrrrrm vrrrrm 

Jezdila jsem Fiatem Doblo. Kdo z vás máte zkušenosti se slabostmi tohoto vozu, zajisté již předpokládáte, že na volantu s nápisem Fiat brzy přibylo křídou psané voluntas tua. Předpokládáte správně. 
Bylo mi svěřeno několik dědin v okrsku o rozloze cca 20 km2. Někdy to bylo strašně moc super. Ráno hezky trolení ospalých kolegů, modlitba, pak rádio Vltava nebo Evropa 2 (podle nálady) na plné pecky a silnice prázdné, tedy přístupné veškerému řádění. Občas do tmy zamáváte kolegovi z potravinářského průmyslu nebo policistům... i když těm radši jenom trochu. 
Jindy byly dny krušné. Bouřky, proudy vod na silnici, hořící stromy přes cestu... utržená plechová střecha z tribuny u fotbalového hřiště, co se řítila přímo do čelního skla (v rámci této zkušenosti jsem si ověřila, že Fiátek umí i docela rychle couvat.)

V jedno z těchto extrémních rán volám šéfové: "Na mě prší !" 
"Na mě taky !" zní odpověď
"Můžu se vrátit do depa ?" 
"Ne, rozneste co můžete, to je úděl pošťáckého povolání" 
Od této doby chovám až nezdravou úctu k poctivým pošťákům celého světa. Kdyby to nevypadalo blbě, líbám jim ruce, jako všem poctivě a s nasazením pracujícím, na které tak často zapomínám. Nemám ráda, když někdo nekonstruktivně nadává na poštu... nikdy nevíte, kolik úsilí může (netvrdím, že musí) být za doručením jediného balíčku ! 
Byla to velká zkušenost do života... a to ani nemluvím o všech těch sprintech před šelmami psovitými, nemilých zákaznících, složitých zákoutích, kam třeba nacouvat diablem Doblem a chlípném opilci, co jsem ho v obraně praštila dveřmi (hrát GTA a Mafiu se vyplatilo) a cestou zpátky málem přejela (ok, beru zpět, ne ve všem). 
 

Nyní přichází top příběh kvůli kterému to celé smolím:

Večer před prací, jsem to trošku rozjela s přáteli v baru (v mém případě to znamená tři limonády namísto maximálních dvou a brutální ponocovačka do desíti). Ráno jsem sotva vstala a nepřipravila si žádné jídlo. Celou službu jsem měla hlad a byla protivná... na řadu přišlo i drobné flákání: Noviny občas neskončily ve schránce na dveřích (jak si to lidi přáli), ale ve schránce u plotu vzdálené neuvěřitelných pět metrů, což je pro čtenáře naprostá tragédie a určitě potom volali na poštu, jak si to jako představuje, že je nutí k tělocviku.

Už byl dávno nový krásný Boží den a zbývaly mi poslední dvě dědiny. Když tu vidím z příkopu u cesty mávat staršího muže. První co mě napadlo: "Skvělý, dědie se beztak rozbil na kole. Budou mu trčet kosti z těla, všude poteče krev a ukáže se, že neumím první pomoc." V hlavě se mi otevřelo okénko s otázkou "Přejete si pokračovat v jízdě a zanedbat občanskou povinnost ? Ano - Ne " 
Zvítězil můj malý terorista Svědomí a poštovní auto zastavilo u krajnice nad příkopem. Nikde žádná krev... zajímavé. 
"Dobré ránko, slečno pošťačko, všiml jsem si, že tudy jezdíte každý den a tak jsem na vás dneska počkal. Chcu vám jen dat košík meruněk na cestu."
Stál tam On a možno chcel byť mojim snom... 
Mega překvapení. Krátce jsme si se sadařem popovídali a cestou zpátky jsem se dojetím z prožité lásky rozbrečela. (jo, skoro furt bulím, si zvykněte.) Bulet a u toho jíst meruňky - zvláštní chuť.

Děkuji.