Možná pravě ve dnech, kdy bývá tma a sychravo, se ocitáme v blbé duchovní náladě. Je těžké se modlit, nitro svírá nevypověditelná úzkost. Nevíme kde jsme se to ocitli, ulice našich měst jsou najednou tak cizí, cítíme se vykořeněni, bez kontextu. Můj dobrý přítel to kdysi vyjádřil slovy: "Jestliže je Církev tělo Kristovo, já se cítím být appendixem." 
Toto období bývá často doprovázeno zmatkem a pochybami o našem osobním povolání. Připadáme si němí sami před sebou i před Bohem. Cokoliv chceme o tomto pocitu říct se nám zdá být po vyslovení lží. A tak mlčíme a snažíme se blbou duchovní náladu nepřenášet na naše bližní.

Do těchto pocitů v neděli přichází čtení z prvního listu Soluňským

   Stále se radujte. Bez přestání se modlete. Ve všech životních podmínkách děkujte Bohu. 

Eucharistie znamená díkůvzdání. Před eucharistického Krista můžeme přistoupit mlčky, se všemi našemi zápasy, pochybami, vztekem... U Něj jsme doma, on má o nás vždcky zájem, on nám dává sílu.
Roku 2015 vyšel na blogu Spiritual Friendship rozhovor s týpkem, který pracuje s LGBT mládeží bez domova. Říkal: "Ptal jsem se LGBT katolíků, proč vlastně zůstavají v církvi. Přece můžou jít o ulici dál do jiného kostela a najít si společenství, které má odlišnou nauku a bude k nim mnohem otevřenější. Vždycky se mi dostalo stejné odpovědi. Důvodem je eucharistie. Neodpovídali tak všichni katolíci. Jenom
LGBT." (Hle, kosmetické zrcátko: Proč jsme v církvi my ?) 

Nebojím se napsat že moc a krása eucharistie je úplně jedinečná.  Nejenže tomu věřím, ale Pán mi dal obrovskou milost to poznat. 
V jistém období života mi hrozilo značné morální nebezpečí... Zdálo se mi, že Pravda, kterou jsem si tolik zamilovala mi jen drtí srdce. Řekněme, že při životě mě kromě vůle nebo psychiatrické péče držela každodenní mše sv.
Kněz mi nabídl ministrování, ale až po delší době jsem za ním přišla a odpověděla "Ano, chci sloužit svátostnému Kristu". Tato služba začala snad s prvním oděním rochety v zákristii a od té doby nikdy neskončila. Většinu dní v týdnu jsme s kámoši sloužili Bohu přímo u jeho stolu. Posilovalo nás to. Ale i když jsem byla desítky kilometrů od kostela a čelila nějaké morální výzvě - vždycky jsem se snažila mít před očima toho, komu sloužím. Když se mi zdálo, že selhávám, stanula jsem před ním v tiché adoraci, nemusela nic vysvětlovat, jen odevzdávala a přijímala. 

Neznám vás, nevím co prožíváte, každý jsme jiný. Chci vás jen pozvat. Vás všechny, kteří máte blbé pocity, nebo se vám zdá, že nejste dobrými křesťany, že nezapadáte do farnosti nebo do církve. Vás, s pocity  marnosti, kteří se cítíte odmítnuti, nepochopeni - kýmkoliv - a sami.
Jděte ke svátostnému Kristu, adorujte ho.
Kdo prosí, dostane, kdo hledá, nalezne, kdo tluče, tomu bude otevřeno. 
Pokud můžete SLUŽTE. Je období předvánočních úklidů, zapojte se do zdobení kostela. Zeptejte se toho protivného polského faráře jestli nepotřebuje s něčím pomoct a nebídněte mu slivovicu. Vyslechněte si sáhodlouhé životní příběhy kostelních babiček, odhrabejte sníh...
Možná zakusíte, že služba Bohu a bytí v Církvi je fakt dar. 


Proč tak debilní název příspěvku ? Slovo queer se používá v souvislosti s LGBT lidmi a původně v angličtině znamenalo "podivný", "divný". Osobně si myslím, že LGBT katolíci pod současným tlakem jsou jednou ze skupin přímo odkázaných na eucharistii (- prostor zamyslet se proč-). Jejich celoživotním milencem prostě musí být Kristus.