Ospalé sluneční paprsky protínají starobylé věže a hluboko pod nimi v historických ulicích teče lidská šeď. Plazí se jako had než ji spolykají kancelářské budovy a pak zase k večeru vyplivnou o několik hodin starší. V podzemí za bubnování podpatků pochodují šiky městských úředníků. Mlčí jako úhoři před lapením. Vědí o ráji srdce ?

Ze zadních lavic kostela svatého Josefa se ozývá chrápání bezdomovců, Stvořiteli líbeznější než tóny nejdražších varhan. Před hotely vyčkávají barevní turisté s kufříky. Holub, vajgl, kachlička, tlustá dáma, buddhista, reklama na umění. Na Bacha ? Bacha tramka ! Uvolněný tlak mne odnáší kamsi do dálky vlastního světa, na jehož horizontu dnes vycházejí dvě slunce. 

Procházím se bez cíle s bolavým parazitem v hrudi, mým častým společníkem. Ranní mlha a svěžest může být umrtvena jedině kávou, kterou si nikdy nedám. Čtu o ní na zdech i mezi řádky denního tisku. Byla jsem na transfúzi, už mám tohle město v krvi. Je mojí součástí a já jeho. Co můžu nabídnout řečišti řečí ? Ulice se přede mnou ohýbá jako hřbet snídajícího teenagera. V ranních davech vždy hledám tvář své lásky. Bohu díky žel vždy nacházím.